Něha v násilí a násilí v něze

Recenze

Vytvořeno 18. 1. 2014 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Slavoj Žižek je komunista. Nu, špatné označení, protože na slovo komunista hledí se trochu předpojatě, oslovený hned vidí masové hroby vzpurných rolníků hluboké Rusi, nesnaží se za pojmem komunista spatřit člověka dýchajícího pro celosvětovou spolupráci. Slavoj Žižek je levičák. Nu, velmi špatné označení, protože levičák je, dle náhledů člověka systémem správně vychovaného, tvor, který nechce pracovat, chce být pouze opečováván a hýčkán. Slavoj Žižek takovým skutečně není. Jeho smýšlení, řídilo-li by se jím pohlavárstvo politiky, by nás dovedlo do náruče mírumilovného, mírně vtipného, ale hlavně spravedlivého světa. Možná, možná ovšem také ne.

Před námi stojí myšlenka násilí. Stavu, kdy jedinec či skupina jedinců ubližuje jinému jedinci či skupině jedinců. Cílem knihy Násilí je ukázat na násilí globální, společenské, které je často spíše skryto za líbivými hesly a radostnými úsměvy, jimiž by šly dláždit chodníky v Hollywoodu pro tu jejich pohodovou zářivost. Červenou nití knihy je samozřejmě kapitalismus, jenž nemá zdánlivě alternativy. Jeho antisociální, tedy proti člověku jdoucí systém finančního uskřinutí do dluhů a predátorství, je ovšem již sám o sobě násilím. V tomto případě převlečeným za potenciál, možnosti, svobodu a podobné pojmy znásilňované pro tu propagandu, pro tu lepší náladu kapitalisty.

Násilí páchané na obyvatelstvu je v zásadě vždy skryto za argumenty, které nelze s čistým štítem napadnout. Naše lokálně procítěná problematika Romů je dokonalým příkladem násilí převlečeného za lidumilnost a solidaritu. Jejím cílem je rozesít mezi obyvatelstvo nesvár, dát obyvatelstvu obětního beránka, který bude bečet dost nahlas, aby nebyly vidět věci daleko závažnější a pro společnost daleko víc zničující. V romské otázce si problém nestojí primitivně tak, že jedni dělat nechtějí a druzí jim za to nechtějí platit. Skutečným problémem je samotná antidiskriminační politika, která svou propagandou diskriminuje daleko víc, než pár nesmířených s nepřizpůsobivými v ulicích s pohoršlivými hesly v ústech.

Romové jsou tak biti nikoliv vyholenou lebkou, ale hranou dobrotou vládní politiky, která Romům svazuje ruce za záda. Dělá z nich to, co v nich nesmíření poté i vidí.

Výraznou formu násilí vidí Žižek v politicko korektní mluvě, která aby se někoho nedotkla, musí volit slova tak, aby nic ani neřekla. Dá se říct, že v současné společnosti Žižek postrádá onu nutnou lidskost. Nikoliv humanismus, ponížený věčným používáním na děvku mediální mluvy a korektního smýšlení. V současné společnosti chybí slušnost, sounáležitost k vlastnímu druhu, převládá odosobněnost a začíná nebezpečně bujet osamělost v sobě. Člověk je obklopován vztahy mělkými a většinou pouze zprostředkovanými. Tzn. naučenými tou správnou metodou, metodou onanie.

Sám Žižek je výrazně nekorektní. K palestinsko-izraelské otázce se staví tak, jak by se k ní postavil každý, kdyby nebyl svázán povinností být právě korektní. Smutnou skutečností je, že korektně smýšlející lidé svým bludům skálopevně věří, což lze brát jako svého druhu jev hodný potlesku. Žižek poukazuje na fakt, že Palestinci Židům při druhé světové válce nezkřivili ani vlas, proč tedy mají trpět?

Za nás, za Evropany? Proč? Izrael neměl vzniknout uprostřed státu Palestina, ale uprostřed Německa. To se ovšem příliš nehodilo do krámu. A přesto se Žižek snaží nalézt řešení těchto dvou nekonečně znesvářených stran. Ústředním bodem sváru je Jeruzalém. Hlavní město obou stran a tedy hlavní město nikoho. Dle Žižekova názoru je třeba vzdát se Jeruzalému. Pokud by obě strany uznaly, že prostor tohoto města bude z obou stran nedotknutelný, jistě by několik řeřavých uhlíků nenávisti zhaslo, protože důvod by z určitého pohledu vyprchal. Ovšem svět dlí ve zvrácených prioritách a

Izrael je momentálně oním želízkem v ohni, které je třeba mocným finančním fukem neustále oživovat a živit.

Nejlíbezněji zazněly Žižekovy myšlenky ve spojení s Masturbatonem, který je každoročně pořádán v Londýně a jehož se účastní stovky onanujících osob všelikého pohlaví. Jejich jediným cílem je dosažení orgasmu pod hesly člověk si je nejlepším milencem, masturbace je nejbezpečnější sex, onanie je zdravá, masturbace procvičuje pánevní svalstvo a pomáhá tak hladšímu průběhu porodu. Žižek se podobným zvrácenostem s děsem vysmívá. Po sexuální revoluci jsme se dopracovali k prosazování homosexuality a jejímu protěžování na úkor heterosexuality. U Masturbatonu pak Žižek vidí pokračující dekadenci současného kurzu v pohledu na vztahy. Onanie je vlastně vyjádřením našeho života. Jsem já, nikoliv my. Jen já.

Tato solipsistická idea postrádá to základní, život.

Žižek se věnuje mediálnímu násilí, které nelže, jen přibarvuje, odbarvuje, vyvolává zbytečně emoce a tvaruje názory svých čtenářů a opět za asistence politické korektnosti, prohlubuje nesváry a rozdíly.

U popisu revolucí dneška, kdy Londýn plenili neposední pubescenti s touhou po iPodu a chvíli předtím tak činili pubescenti v Paříži, nekřičí Žižek nad prázdnotou mládeže, která když si nemůže nakoupit, tak začne nesmyslně plenit a krást. Ó nikoliv, základem těchto revolucí naopak bylo přesycení konzumem. Jejich hlavním úkazem nebyly krádeže, ale prosté ničení znaků konzumerismu.

Svět je nahnutý, kniha Násilí se snaží trochu vyrovnat váhu, chytit světu zase stabilitu. Což je fajn.

Knihu Násilí vydalo nakladatelství Rybka Publishers