Jsou to jen děti

Recenze

Vytvořeno 15. 2. 2014 2:00

Autor: Jan Gettin

V roce 2013 vychází v nakladatelství Dokořán druhé, rozšířené vydání knihy Patti Smith „Just Kids – Jsou to jen děti“. První vydání pochází z roku 2011. Kniha této rockové básnířky vzniklá coby příslib umírajícímu životnímu a uměleckému druhu Robertu Mapplethorpovi nabízí nevšední příběh života a díla těchto dvou nonkonformních umělců. Kromě toho je také bezpochyby neotřelým náhledem na americkou uměleckou scénu konce 60. a průběhu 70. let zahrnující vedle literatury a výtvarného umění také hudbu, a to především rock'n'roll.

Patti, jejímž celým životem prochází obdiv k prokletým básníkům, reprezentuje typ houževnatého, cílevědomého člověka, který si jde za svým, aniž by musel uhýbat z cesty. Dokazuje to záhy, když opouští fabriku a své rodné město – jakési přísliby jistoty – a odkázaná pouze sama na sebe odchází do velkoměsta – New Yorku, aby zde mohla žít tak, jak si vysnila – jako umělkyně nebo přinejmenším po boku nějakého umělce, a to se všemi důsledky, které s sebou tento způsob života nese – často na úkor vlastního „pohodlíčka“ a pocitu nasycenosti. Ale ani její romantická identifikace s prokletými básníky a dalšími umělci trpícími pro své dílo jí nestačí k nasycení. Počítala jsem s tím, že než si najdu práci, budu spát na lavičkách, v metru a na hřbitovech, ale nebyla jsem připravená na neustálý hlad, ten mě opravdu trýznil. Byla jsem kostnatá osoba s rychlým metabolismem a velkou chutí k jídlu. Romantika nemohla zahnat mou potřebu jídla. Dokonce i Baudelaire musel jíst. V jeho dopisech je spousta zoufalých nářků, že chcemaso a tmavé pivo. [1] Nicméně Pattin vynucený asketismus je více důsledkem nezaměstnání než uměleckým či životním programem. Nezávislost, o kterou usiluje, vyjadřuje jako svobodu a neomezenost vlastní tvorby.

Z nejtěžšího období jejího života, jak sama tento časový úsek nazývá, ji vytrhuje až setkání s Robertem Mapplethorpem, s nímž nachází jistotu, byť zpočátku ne materiální. Vztah Patti a Roberta se odvíjí dle tradičního schématu – sami se svou láskou nalézají útočiště jeden ve druhém navzdory materiálnímu nedostatku, více než skromným poměrům, ve kterých žijí: „Naše první společná zima byla nevlídná. I když jsem u Scribnera dostávala lepší plat, stejně jsme měli velmi málo peněz. Často jsme stávali na mrazu na rohu St. James Place, hleděli na řecký bufet a Jakeův obchod s výtvarnými potřebami a debatovali jsme, za co utratit našich pár dolarů – losovali jsme mezi grilovaným sýrovým sendvičem a náčiním pro tvorbu. Občas jsme nebyli schopni rozeznat, který hlad je větší, Robert nervózně hlídal v bufetu, zatímco já, naplněna duchem Genetovým, jsem ukradla mosazné ořezávátko nebo barevné tužky, které jsme pak potřebovali. Měla jsem romantičtější pohled na umělecký život a oběti, které vyžaduje.“ [2] S tím rozdílem, že vzájemné souznění a hluboký zájem jednoho o druhého mezi nimi neopadá ani poté, co si Robert „uvědomí“ svou homosexualitu. Ačkoli později přichází částečné odcizení a každý má svého vlastního partnera, stále oba bydlí takřka jeden vedle druhého, v pronajatém loftu.

Kromě Patti a Roberta, kteří si byli navzájem inspirací, se v díle objevuje neskutečná plejáda postav či postaviček, které ve větší či menší míře měly jakýsi vliv na jejich směřování. Až se zdá, jako by autorka chtěla čtenáře neuvěřitelným množstvím jmen záměrně mást. Doporučujeme číst knihu s připojením k internetu, ostatně samo nakladatelství nabízí na svých stránkách šestistránkový slovníček obsahující celou řadu jmen, která se v knize objevují.

Pokud patříte k hudebním fanouškům woodstockových kapel, pak vás možná příjemně překvapí některé Pattiny zážitky s nimi, které je tak říkajíc demytizují, ukážou v pravé lidské podobě, ne coby ikony zářící ve světle reflektorů svíjející se v halucinogenních rytmech… Janis Joplinová strávila většinu večírku s dobře vypadajícím mužem, který se jí líbil, ale těsně před zavíračkou zdrhnul s jednou z hezčích holek, které se tam motaly. Janis byla zničená. „Tohle se mi stává pořád, člověče. Zas budu další noc sama.“ [3] Nebo na jiné stránce Nějakou náhodou šel zrovna po schodech nahoru Jimi Hendrix, viděl mě, jak tam sedím jako nějaká venkovská čekanka a usmál se. Potřeboval stihnout letadlo do Londýna, protože pak hrál na festivalu Isle of Wight. Když jsem mu řekla, že jsem moc zbabělá na to, abych šla dovnitř, jemně se usmál a řekl, že na rozdíl od toho, co si o něm asi lidé myslí, je ostýchavý a večírky ho znervózňují. Chvíli se mnou seděl na schodech a vyprávěl mi o své představě, co by chtěl dělat ve studiu. Snil o tom, že ve Woodstocku shromáždí muzikanty z různých koutů světa, všichni se posadí na pole do kruhu a budou hrát a hrát. V jakékoliv tónině, v jakémkoliv rytmu, jakoukoliv melodii, budou prostě jenom hrát i přes jejich nesouzvuk, dokud nenajdou společný jazyk. A pak tenhle abstraktní univerzální hudební jazyk nahrají v jeho novém studiu. „Jazyk míru. Chápeš?“ [4]

Čekáte-li, že literárnímu stylu rockové, či chcete-li punkové, zpěvačky bude dominovat stylistická nevybíravost a údernost, budete pravděpodobně překvapeni. Patti ve svém díle nezapřela především básnířku, jíž byla mnohem dříve, než ji vůbec napadlo, že básně by se daly doprovázet kytarou. Její styl je vyzrálý, plný metafor, nese stopy člověka oddaného literatuře a umění vůbec, což vyplývá mimo jiné i z mnoha literárních narážek či odkazů na nejrůznější díla, autory či písně, které často vztahuje právě k aktuálním událostem svého života. Vedle této básnické polohy se objevuje také její autorská otevřenost, v níž nepokrytě zachycuje 13. komnatu svého života, kterou by třeba jiní lidé účelově zamlčeli – např. její neplánované těhotenství a „odevzdání“ dítěte do náhradní rodičovské péče, zkušenosti s lehkými drogami, Robertova homosexualita a koketování s BDSM.

Kniha Patti Smith vzdává inspirativním způsobem hold dílu a osobnosti umělce Roberta Mapplethorpa, a právě to – vzájemná životní a umělecká součinnost – je zároveň těžištěm celého příběhu. Ostatně právě toto vyplývá z rozsahu knihy končící eufemisticky řečeno Robertovou „proměnou v modrou hvězdu“. Tam Patti své vyprávění končí, nevypisuje se ze své biografie, svých dalších úspěchů. Dala Robertovi slib, že o nich napíše knihu, a ten splnila – do puntíku.

[1] – SMITH, P.: Just Kids – Jsou to jen děti. 2., rozšířené vyd. Praha: Dokořán, 2013. ISBN 978-80-7363-547-3. S. 42.
[2] – Tamtéž. S. 59-60.
[3] – Tamtéž. S. 155.
[4] – Tamtéž. S. 158.