Kniha psaná s láskou

Recenze

Vytvořeno 26. 2. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

S knihou Chemička, má láska se nám dostává do rukou poněkud zvláštní literatura, vymykající se současným trendům. Pro její děj si autor Václav Ždárský zvolil chemickou továrnu VCHZ Synthesia, v níž se mohl setkat s lidmi nejrůznějšího ražení, které spojovala jedna věc – práce.

Psát o práci není v současné době příliš vděčné. Za minulého režimu byla oficiálními kruhy opěvována a glorifikována, a tak je dnes málokdo schopen o práci mluvit s hrdostí a tím méně o ní číst. I přesto se Václav Žďárský rozhodl o ní psát. Ve skutečnosti je ale kniha především o podstatné části života, kterou autor v semtínské chemičce prožil, a o lidech, s nimiž se tam setkal.

Jde o knihu vzpomínek, z nichž, jak sám přiznává, se potřeboval vypsat. Nerad bych čtenáře vyděsil tím, že v knize Chemička, má láska znovu ožívá duch socialistického realizmu, Ždárského postavy jsou obyčejní lidé, nenajdeme mezi nimi úderníky ani ženy za pultem.

Autorův třídní původ mu nedával příliš velkou šanci na studium, a to byl jeden z důvodů, proč nakonec zakotvil v dělnickém povolání ve veliké továrně.

Byla to zvláštní doba a ještě podivnější prostředí. V podobných provozech, kterých bylo tenkrát v republice poměrně hodně, docházelo k setkáním velmi svérázných lidí. Jednalo se o dělníky se základním vzděláním, ale i ty, které na dno poslal tehdejší režim, a tak jsme mohli potkat filozofy i spisovatele oblečené v montérkách, vykonávající nekvalifikovanou činnost. O podobných typech se často dočteme v textech Bohumila Hrabala, ten však častěji zdůrazňoval dno poznamenané alkoholem a vysedáváním po hospodách než život spojený s prací bez potřeby kolaborace s režimem. Hodnota a význam práce se v těch dobách hodně pokřivily, najdou se takoví, kteří neschopnost a lenost vydávají za boj proti komunistům, i tací, pro něž je práce až poslední zoufalá možnost výdělku.

Václav Žďárský se během svého působení v semtínské chemičce setkal s různými typy lidí a ve své knize z těchto setkání úspěšně čerpá. Popisuje poctivce, k nimž přilnul, veselé kamarády, lenochy i pracanty, ale také udavače a komunisty, kteří se na změnu poměrů s předstihem a velmi úspěšně připravovali. Každému z nich dokázal autor proniknout pod kůži a odhalit i jiné stránky než ty, které jsme schopni vidět na první pohled. Zní to jako fráze, ale to, čeho si všimněme nejdříve, je lidskost. Přestože je lidskost velmi vágní pojem, nejlépe vystihuje tón, v němž je kniha psaná. Nikde nenajdeme zahořklost, na niž by měl autor právo – vždyť mu komunistická diktatura zabránila ve studiu jen díky jeho rodině. Nikde nehodnotí člověka pouze z hlediska jeho politické příslušnosti. Vážím si i toho, že se ze sebe nesnaží dělat zasloužilého hrdinu, fantazie některých současných spisovatelů často v tomto směru vykresluje příběhy až mytických rozměrů.

S pochopením vzpomíná i na lidi, kteří prošli vězením, i na ty, kteří propadli alkoholu. Alkohol k životu v chemičce i mimo ni patřil nerozlučně, přestože oficiálně byl zakázaný. Lidé, pro které ztráta zaměstnání nebyla tak velkou hrozbou, si ze zákazů a příkazů mnoho nedělali.

Z textu Václava Žďárského lze vypozorovat, že není příliš zkušeným spisovatelem. Konce jednotlivých kapitol se často opakují, většinou v nich vyjadřuje touhu potkat se s dotyčným člověkem, ať už na tomto či onom světě. Samozřejmě, autor se nesnaží o beletrii, jsou to pouze jeho vzpomínky. V poměrně útlé knize je koncentrováno tolik potenciálních témat a tolik různých charakterů, že by to vydalo na několik knih. Tato marnotratnost je však dána záměrem, se kterým se pan Žďárský do své knihy pouštěl.

Nedostatky v koncepci knihy vyvažuje autorova pěkná čeština, kterou je potěšení číst. Přes precizní a noblesní vyjadřování neváhá na místech, kde je to nezbytné, použít nespisovné a vulgární výrazy. Tím vyprávění dostává život, švih i vtip. Přidáme-li vyváženost pohledu na minulou dobu a lásku, s níž autor o lidech vypráví, zjistíme, že máme před sebou knihu, která rozhodně stojí za pozornost.

ŽĎÁRSKÝ, Václav. Chemička, má láska. 1. vyd. Pardubice: Theo, 2013, 174 s. ISBN 978-80-87907-00-9.