Přechody ztracených řek

Na košatém stromě současné poezie se právě zrodila básnická sbírka poeticky nazvaná Přechody ztracených řek. Její plody pro vás vypěstoval zkušený básník – pan Jiří Kukaň. Jakáže dužina se skrývá pod slupkou lákavého přebalu se dovtípíte v následující recenzi…

Když máte knihu poprvé v ruce, na první pohled vás zaujmou nádherné metaforické koláže, jejichž autorem je Miroslav Huptych. Je v nich nejméně tolik poezie co ve verších (ne-li více!) a naprosto mě uchvátily. Ilustrace a různé grafické ozdoby při čtení poezie většinou ani neberu v úvahu, protože z velké části slouží pouze pro zaplnění místa, avšak tentokrát si moje oko lahodilo a umělecká žízeň byla zapita. Možná se vůči panu Kukaňovi nesluší na prvním místě vyzdvihovat koláže, které měly jeho dílo jen doplňovat, jenomže právě tyto kompiláty černobílých fotografií a ještě černobílejších kreseb tvoří skvělou atmosféru a burcují čtenáře pokračovat ve zdolávání dalších a dalších básní. A to ještě nevíte, že koláže nejsou jen tak ledabyle zvolené, ale obsahově korespondují s poezií na protější stránce – zkrátka naprostý luxus.

Nyní ale konečně přistupme k samotné poezii. Verš je volný, zvukomalebný a barvitý. Básně nevynikají ani tak samotným obsahem jako stavebními kameny jednotlivých slov, vybraných výrazů a poetických vyjádření. U autora jsem nalezl něco, co u mnoha jiných postrádám, a tím je cit pro mateřský jazyk český.
Styl poezie, která není stavěná na významech, ale na samotných slovech, je velmi unikátní a těžká na realizaci. Panu Kukaňovi se záměr manifestovat samotnou existenci slov víceméně podařil – i když si nemohu odpustit poznámku, že vše mohlo být ještě o něco lepší, kdyby básně více propracoval, opiloval a sem tam je vyšperkoval nečekaným slovním spojením, přeneseným významem anebo zkrátka nějakým překvapením.



Na druhou stranu ovšem nemohu upřít pochvalu za novotvary a halamovskou hru se slovy. Bez přehánění mohu prohlásit, že máme co do činění s dospělou a vykrystalizovanou poezií. Nádech zenové mystiky a polorozbořených křesťanských výjevů dává podnět k hlubšímu zamyšlení a i náročnějším čtenářům zprostředkuje dávku filosofického materiálu k meditaci.
Autor se mnohdy opakuje: „slunce, král, řeka, zvon, převozník a stříbro“ – to jsou časté figurky Kukaňovy poezie. Musím však konstatovat, že tato výrazová recyklace není nijak na škodu. Spíš je to jakási autorova osobitost. Nepůsobí na mě nijak rutinně a staří herci se v nových kabátech činí.

Délka celé sbírky je velmi uspokojivá – rozhodně se nejedná o čtivo na jeden večer, na něž se bude posléze prášit v útrobách knihovny. Ne. K dílu se rádi ještě několikrát vrátíte a pokaždé narazíte na něco nového, čeho jste si nikdy předtím nevšimli.

Dílo zajisté oplývá obsahovou hloubkou, tu poetickou však trochu postrádá. Na jednu stranu jsou verše velmi barvité (přestože je kniha celá černobílá), na druhou stranu si stýskám nad absencí propracované lyriky a nebýt umělecky bohatých koláží, chyběl by mi vnitřní emoční impulz. Verše jsou samy o sobě krapet chladné, poloprázdné a unipolární. Vše zachraňuje grafická stránka knihy.

Přesto si buďte jistí, že Přechody ztracených řek nejsou žádným průměrným řadovým dílem. Pod šedí přebalu nás vítá celý festival různorodých poutavých slov a jejich spřežek. Zejména milovníci duchaplných témat a střídmé dekadence na tuto básnickou sbírku jistě nedají dopustit.


Zde je ukázka z recenzované knihy:

Až na konci lesa
a sotva kdy dřív
na holé větvi
raší nový list

Sedá tu pták
má zlatá křídla
není
jen peří padá


Jedno mám pro lásku
a jedno pro bolest
Mluvíme o veslech, pane

Nechodím na pohřby ptáků
nesedím v korunách
poražených stromů
abych pochopil svoji věčnost

Na rozdíl od vás
nemám kam spěchat
vlastně nejsem
neznám svoje jméno
a ani nechci
jinak bych se litoval
Jako vy


Slyšel jsem u ohňů radu starců
když mluvíš, nesmíš se bát dýchat
a dýchej, abys zahnal noční zvěř

Na koho meč, na koho hadí slinu
a krásné ženy po bitvách

Životem smrt sotva pochopili
a znovu přijdou do dětství
cesta se ztrácí v zasněženém poli
nepřijdou o nic, kromě života

Pokud je les jediným stromem
znásobeným tisíckrát
jediný z nás zemře
aniž by byl stvořen


Knihu Přechody ztracených řek vydalo nakladatelství Dauphin.