Stará Praha Petra Stančíka

Recenze

Vytvořeno 1. 3. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nalézt přitažlivý název knihy nebývá pro autora jednoduché, zaujmout čtenáře, zajistit, aby titul zazářil v záplavě jiných, je úkol často nadlidský. Zdá se však, že pro spisovatele Petra Stančíka to žádný problém není. Dosvědčují to nejen názvy jeho předchozích děl i posledního románu Mlýn na mumie.

Petr Stančík je zkušený autor, dříve známý spíše pod jménem Odillo Stradický ze Strdic, publikující převážně poezii prostřednictvím nakladatelství Petrov, později Druhé město. Spisovatel posléze začal psát pod svým občanským jménem, ale jeho čtenáři určitě poznají, že je to stále on. Jeho prozatím poslední kniha Mlýn na mumie určitě zaujme svým názvem a toho, kdo se nechá zlákat, zcela jistě nezklame. Spolu s hlavním hrdinou komisařem Durmanem zavítáme do Prahy na přelomu let 1865 a 1866 a můžeme ji pozorovat bizarní autorovou optikou. Komisař Durman řeší případ podivných vražd poštovních doručovatelů, mnohá jiná dobrodružství se však na něj lepí jako hmyz na kvalitní mucholapku.

Umístění příběhu do staré Prahy mimoděk nutí k srovnání s romány Miloše Urbana, zejména jeho Lordem Mordem, odehrávajícím se pouhých několik let po pátrání komisaře Durmana. Mezi oběma knihami je však velmi podstatný rozdíl – Stančík používá nadsázku, ironii, vtip, bez váhání kombinuje realitu a očividný výmysl. Urban se fakt drží úzkostlivěji a preferuje napětí před humorem. Mlýn na mumie se způsobem vyprávění spíše blíží Váchalovu Krvavému románu. A ještě na něco si při čtení člověk vzpomene – na geniální film Oldřicha Lipského z roku 1977 Adéla ještě nevečeřela. Podobností, i když spíše intuitivních, je poměrně hodně. Komisař Durman je kombinací neprůstřelného Nicka Cartera a poživačného komisaře Ledviny, objeví se i čistá a nevinná Libuška stejně jako Květuška v Adéle, atmosféra pražských hospod je totožná. Jakákoliv podobnost však neznamená, že by Stančíkova kniha postrádala pořádnou dávku originality.

Bizarnost Stančíkova románu se projevuje i ve výběru postav. Jednou z nich je detektiv Egon Alter, jehož úloha je průhledná, a autor to nikterak nepopírá, ba naopak použije jej k ještě dokonalejšímu dotažení svých myšlenek ad absurdum. Každá kapitola je uvedena citátem z prací řádu Ordo novi ordinis. Pod pláštíkem celosvětového spiknutí líčí stav současné společnosti. Petr Stančík hýří nápady a do druhé poloviny devatenáctého století promítá naši realitu - technické vymoženosti i některé jejich sociální důsledky. Dokážete například domyslet dopady rozšíření automatických praček? Nebo si představit, jak by asi z letadla vypadala bitva u Hradce Králové v roce 1866?

Díky Petru Stančíkovi se na pultech knih objevila originální a vtipná kniha, podobná laciným starým detektivkám, v nichž nesmrtelný, ba dokonce nezranitelný hrdina bez zaváhání řeší spletité případy a dobývá srdce krásných dívek. Autor ale svého bohatýra záměrně zlehčuje, komisař Durman úspěšně zápolí nejen s darebáky, ale i s dobrým jídlem. Svou nezdolnou chutí k jídlu a počtem chodů, které dokáže během dne pozřít, se může rovnat i Tolkienovým hobitům. Podobně je to s jeho láskami, sexuální apetit směle konkuruje jeho chuti k jídlu a on jej, občas nezúčastněně a jakoby automaticky, uspokojuje ve veřejných domech i u náhodných známostí. Vždy však má na mysli hlubokou lásku, již pociťuje ke své milované Libušce, takže – jakápak nevěra!

Prostřednictvím parodie, situované do minulosti, komentuje autor se sžíravou ironií současnost. Přesto si dává záležet na tom, aby kulisa Prahy devatenáctého století byla hodnověrná, pokud se týká faktů – mám na mysli ta fakta, která záměrně nezkresluje –, i co se týče atmosféry i jazyka používaného postavami. Je poznat, že Petr Stančík o historii a místopisu ví hodně a dělá mu radost podělit se o ně se čtenářem. Mlýn na mumie se rozhodně zařadí mezi nejvýraznější díla letošního roku.

STANČÍK, Petr. Mlýn na mumie: aneb převratné odhalení komisaře Durmana. 1. vyd. Brno: Druhé město, 2014, 400 s. ISBN 978-80-7227-344-7.