Poezie vnitřních orgánů, přijímání a vylučování

Recenze

Vytvořeno 6. 4. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Sbírka povídek Hany Lundiakové Vrhnout není žádnou novinkou, nakladatelství Kniha Zlín ji vydalo již v roce 2010. Zabývám se jí hlavně proto, že po novele Černý Klarus  má zanedlouho vyjít další kniha této pozoruhodné autorky a zrovna v jejím případe lze tušit, že v novém díle bude možno najít odraz jejích předchozích textů.

Hana Lundiaková je převážně vnímána jako autorka erotických textů. Částečně tomuto zaškatulkování musím dát za pravdu, ale nemohu s ním souhlasit bezvýhradně. Z velké části je takové zařazení výsledkem zjednodušeného pohledu, působí však i jako dobrý reklamní tah. Tím ovšem nechci autorce podsouvat nekalý marketingový úmysl. Černý Klarus, o němž jsem se zmínil, nepovažuji za prvoplánově erotickou novelu, přestože výrazné prvky sexu v některých jejích částech nalezneme. Více se dočtete v recenzi (zde). Podobně nenalézám dominantní zastoupení erotiky v povídkách Vrhnout. Božena Správcová, která o knize píše na zadní straně přebalu, si všímá pouze tohoto aspektu, ale jsem přesvědčen, že jen proto, že je odstavec vytrhnut z mnohem obsáhlejšího textu.

Erotika je zastoupena pouze v některých z povídek Hany Lundiakové, dlužno však říct, že v těchto případech ve velmi koncentrované a přímočaré formě. Autorka si nebere servítky a tužby, které normálně většina lidí ukrývá v nejzazším koutě duše, neváhá prezentovat veřejně. V některých dalších povídkách můžeme tušit v pozadí jakousi latentní erotiku, sexualitu, dávanou na odiv a vnímanou pouze mimoděk. Nicméně z většiny textu nic vzrušujícího nečiší, alespoň pokud hovoříme o sexu.

Povídky obsažené ve sbírce se značně liší tématem i formou, ačkoliv obojí je pro autorku tak charakteristické a tak výrazné, že na první pohled mohou rozdíly splývat. Hana Lundiaková pokrývá široké spektrum vnitřních i vnějších událostí, od pocitů skrývající se v ní, v autorce, přes komentáře inspirované denními událostmi (Gastonův zpěv) až po dystopickou fantazii například v povídce Pijáci vajec. Texty Hany Lundiakové nejsou z hlediska interpretace jednoduché, většinou vyžadují klíč, který v nich není implicitně obsažen. Záleží na čtenáři, na jeho zkušenostech, zda tento klíč vlastní, či ne. Někdy je obtížné rozkódovat zdánlivě jednoduchou větu. 

Zařadit povídky Hany Lundiakové mezi ženskou literaturu je vzhledem k bouřlivé diskuzi o tomto druhu literatury, probíhající minulý rok, velmi ošemetné. Přesto se povídky Vrhnout (a novela Černý Klarus také), nedají nazvat jinak. Autorka zachází do míst, která jsou mužům ve většině případů nepřístupná,  vnější svět interpretuje prostřednictvím svého těla, to je jí nejbližší. Přesto někdy ke svému tělu přistupuje jako k cizinci, komunikuje s ním, někdy i bojuje. S takovou extrémní citlivostí k životním pochodům se u autorů – mužů téměř nesetkáme. Jsem si vědom, že dělení na ženskou a mužskou literaturu objektivně neexistuje, že je to pouze jakési subjektivní zjednodušení.

Většina povídek je v ich formě a jejich vypravěčem je žena. Jen občas se jím stává muž, ale zůstává jen u mluvnického mužského rodu, čtenář – muž za postavou stále cítí ženu. Tak jako muž nemůže vniknout do autorkou dokonale analyzovaného ženského světa, nemůže autorka tak hluboko do toho mužského. To není výtka, spíše demonstrace specifiky autorčina vhledu.  Hana Lundiaková je dobrou pozorovatelkou, všímá si drobných detailů a i ty pomalu a pečlivě rozpitvává, jejich kousíčky pak ještě ze všech stran obrací a zkoumá. Zdůrazňuje to, co bychom obvykle nazvali ošklivostí, tělesné procesy, vylučování, špínu a hnus velkoměsta. I to, co považujeme za roztomilé, jako jsou třeba malá chlupatá zvířátka, dokáže zasadit do situací, v nichž už pocit něhy a hebkosti nevyvolávají, například v povídce Theodor, v níž jsme konfrontováni s traumatizujícím zraněním zvířat.

Hana Lundiaková se často pohybuje na rozmezí reality a fantazie, snu, dokonce i halucinace. Z porovnání povídek a novely, i když uvážíme, že texty vznikaly v různých obdobích, vycházejí lépe právě povídky. Forma kratších textů autorce vyhovuje lépe, snad pro svou kompaktnost, umožňující větší tlak na čtenářovo vnímání. Z tohoto hlediska je velmi zajímavé, jakým způsobem se zhostí další knihy – románu.

LUNDIAKOVÁ, Hana. Vrhnout. Vyd. 1. Zlín: Kniha Zlín, 2010, 163 p. Neewit, sv. 16. ISBN 80-871-6271-4.