Paměti hraběte d´Artagnana aneb Dumasova inspirace

Recenze

Vytvořeno 1. 4. 2014 3:00

Autor: Lucie Šimková

Propadli jste šarmu mladého, horkokrevného a nebojácného Gaskoňce z Dumasových Tří mušketýrů? Také jste se často zamysleli nad tím, odkud Dumas při psaní tohoto románu čerpal inspiraci a zda jeho čtyři nejslavnější postavy skutečně žily, nebo jsou veskrze dílem jeho fantazie? Potom se začtěte do Pamětí hraběte d'Artagnana.

Nakladatelství Dobrovský, které se ve své edici Omega zaměřuje na reedice slavných světových i českých románů, sáhlo při výběru další knihy do počátku 18. století. Na konci roku 2013 tak znovu vyšel deník samotného d'Artagnana! Autor knihy Gatien Courtilz de Sandras se s d'Artagnanovým příběhem seznámil v době, kdy byl vězněn v Bastile (stejně jako slavný mušketýr několik let před ním). Memoáry, které Gatien Courtilz de Sandras napsal, vyšly roku 1700 (tedy celých 27 let po d´Artagnanově smrti) a staly se předlohou pro jeden z nejznámějších francouzských románů 19. století, Dumasovy Tři mušketýry.

Začínám-li zde líčit svůj život, nečiním to naprosto proto, abych se vychloubal dobrodružstvími, která jej vyplnila, nejsou valně odlišná od osudů jiných, ale proto, že mravy nejsou již takové jako za dob, kdy kardinál Richelieu řídil záležitosti tohoto království, a tudíž tato dobrodružství mohou dnešního dne mnohým překvapit. [1]

Tak začínají memoáry Karla de Batz de Castlemore hraběte d'Artagnana a čtenářova pouť po jeho stopách. Setkáváme se s patnáctiletým mladíkem, který se jako syn chudého šlechtice vydává dobýt Paříž a řady králových mušketýrů. Jako bojovný Gaskoněc k tomu má ty největší předpoklady – nebojácnost, ostrý jazyk, hbitý meč a srdce milovníka. Patnáctiletý d'Artagnan se snadno nechá vyprovokovat k souboji, milostnému dobrodružství, dlouhému a hlučnému večeru s novými přáteli. Kromě mladické ukvapenosti a nabubřelosti (která je vlastní všem mladým, jimž ve všem, co si umanou, štěstí přeje) má ale opravdu dobré srdce a jeho přátelství si cenili nejen mušketýři. Přibývající věk však mírní horkou krev, a tak i d'Artagnan postupem času nad svými činy více uvažuje, nepouští se zbrkle do akce, naučí se být trpělivý, stejně jako býval neodbytným. Je to jeho dobrotivost, nasazení a nadšení, s jakými nejen plní kardinálovy úkoly, ale s jakými vede své muže do každého boje. Po své hrdinné smrti u Maastrichtu je proto hořce oplakáván svými muži, dokonce i samotným králem, ale i obdivován svými nepřáteli. To dokládá například socha Karla de Batz de Castlemore u Maastrichtu, při jehož dobývání v roce 1673 padl.

Tento polofiktivní deník ale není jen ódou na jedinou postavu, byť je ústřední. Samozřejmě se můžeme snadno setkat s deníky vysloveně psychologického charakteru, které se tudíž zabývají jen a pouze jediným člověkem a jeho nitrem. Tohoto typu ale d'Artagnanovy paměti nejsou.

Autor se snaží věrně zachytit nejen dobovou atmosféru a intriky, které byly na královském dvoře na denním pořádku, ale i ostatní postavy, které dokreslují svou dobu a tomuto dílu přidávají na historické věrohodnosti. Tak se setkáváme nejen s králem Ludvíkem XIII., královnou Annou Rakouskou, kardinálem Richelieu, ale i jejich nástupci – králem Ludvíkem XIV., který ve Francii opět upevnil panovníkovu absolutistickou moc, či s kardinálem Mazarinem, v jehož službách d'Artagnan zažívá svá anglická dobrodružství. Dozvídáme se ale i něco málo o životě d'Artagnanových nerozlučných přátel – Athosovi (který podle knihy umírá 22. prosince 1643), Aramisovi a Porthosovi (ten pocházel z d´Artagnanova rodného kraje – Gaskoňska). Kromě těchto postav samozřejmě nesmí chybět andělsky krásná a ďábelsky prohnaná Mylady, jejímž svodům d'Artagnan skutečně podlehl.

Použila jsem termín polofiktivní deník – musíme si totiž uvědomit, že ať už Gatien Courtilz de Sandras při psaní tohoto díla vycházel z nějakých nedochovaných (nebo stále neobjevených) zápisků Karla de Batz de Castlemor, nebo z vypravování, které si vyslechl během svého věznění v Bastile, stále je to víceméně beletrie, do které může autor zasahovat dle své libosti. Přestože na to jde autor velmi chytře. Každá kapitola je totiž nejdřív uvedena autorovým slovem a poté následuje slovo samotného d'Artagnana. Ale při pečlivějším čtení zjistíme, že se Courtilzův vypravěč nedokázal tak docela distancovat od vypravěče d'Artagnanových pamětí. Vypravěč memoárů je totiž vypravěčem v první osobě se zcela jasně ohraničeným osobním pohledem. Můžeme však narazit na momenty, kdy autorův vypravěč zřetelně tyto individuální hranice překračuje. Tak narátor 1. osoby splývá s narátorem vševědoucím, od kterého získáváme takové informace, o kterých by vypravěč-postava nemohl nikdy nic vědět (buď se zrovna na onom místě a v onom okamžiku nenachází, nebo nedokáže číst v myšlenkách jiných lidí). Ale nejen v těchto okamžicích dochází k záměnám vypravěčů. Jejich mísení můžeme vnímat i ve chvílích kritizování dvora či krále – a to už podle mého názoru hned v prvním odstavci samotného d'Artgnanova vyprávění, jehož úryvek jsem uvedla výše. V něm můžeme vycítit názor samotného autora – hrabě d'Artagnan si zde povzdechne nad faktem, že nová doba, ve které své paměti píše, není už taková jako doba kardinála Richelieu. Proč tak usuzuji? Vycházím z předpokladu, že autor tohoto napůl fiktivního deníku byl několikrát vězněn za svou literární tvorbu, satirizující dvůr Ludvíka XIV. Samozřejmě může jít o povzdech postaršího muže. Nebo o nostalgickou vzpomínku postavy a satirickou narážku autora zároveň.

Jste-li fanoušky čtyř mušketýrů – Athose, Porthose, Aramise a d'Artagnana –, neměly by Paměti hraběte d'Artagnana ujít vaší pozornosti. Pokud vám jde „pouze“ o napětí, dobrodružství a drama, toho se nedočkáte v nadměrném množství jako v nějakém thrilleru, o to ale koneckonců v pamětech nejde.

[1] COURTILZ DE SANDRAS, Gatien. Paměti hraběte d'Artagnana. Praha: Dobrovský, 2013, 282 s. Omega (Dobrovský). ISBN 978-80-7390-050-2. Str. 6.