Život je boj… někdy se sebou samou

Recenze

Vytvořeno 4. 4. 2014 3:00

Autor: Pavla Huřťáková

Vstát z postele a usmát se na okolní svět vyžaduje mnohem více úsilí, než by se na první pohled mohlo zdát. Někdo to zapomněl. Někdo to neumí. A někdo nemá důvod. Přesto každé ráno znovu vstane. Proč?

Na tuto otázku hledá odpověď ve své knize i Marcela Serranová, chilská spisovatelka, již mnozí nazývají pokračovatelkou Šeherezády. Deset žen je brilantně napsaná kniha. Těžko říct, zda ji nazvat románem nebo souborem povídek či životních příběhů. Nakladatelství Host zvolilo první variantu, já osobně bych se ale přiklonila spíše k té druhé. A tím nechci knihu v žádném případě degradovat. Právě naopak.

Serranová vypráví o životě deseti žen, každé z nich je věnována jedna kapitola. Přestože spolu zdánlivě nemají nic společného, jednoho dne se všechny sejdou v malém mikrobuse, který je odveze na místo jejich uzdravení. V jednom jsou totiž všechny stejné – navštěvují Natašu, psychoterapeutku, která jim pomáhá zvládat vlastní běsy.

Na stránkách výtečně propracované psychologické fresky se setkáme s Laylou, Franciscou, Andreou a dalšími sedmi ženami, jež život skolil, povalil je prakticky až na samé dno, přesto vždycky našly sílu vstát a jít dál. Nataša po nich chce, aby si, jako součást terapie, vzájemně vyprávěly své osudy. Některé se zdráhají, jiné jen nerady vyhoví jejímu přání. Odmítnout si ale netroufne žádná. A tak spolu s hlavními hrdinkami, protože těmi ony skutečně jsou, prožíváme jejich strachy. Alkoholismus, znásilnění, pohlavní zneužití, ztrátu manžela, sexuální orientaci, pocit nedostatečnosti, zoufalství matky. Odhalujeme jejich nejtemnější tajemství, abychom se v každé z nich, byť jen malinko, našly.

„Druhým dárkem od mých dcer byl iPod. Naučily mě, jak s ním zacházet, a nahrály mi tam všechnu mou hudbu, ani jsem tam nemusela přehrávat svá cédečka (a kazety a vinyly). Když jdu s Bungalow Billem na procházku, beru si s sebou svůj iPod s takovými těmi trpasličími sluchátky a zatímco pes běhá kolem, já se vznáším v rytmu Vicentica nebo Brahmse. Tenhle aparátek byl pro můj život obrovským přínosem, je dobré mít kolem sebe mladé lidi, aby člověku neušly novinky.“ [1]

Kniha Marcely Serranové je pohlcující sondou do lidské psychiky. Do ženské duše. S každou další řádkou se divíme, jak můžou dál fungovat jako ženy, manželky a matky, když kára, kterou tlačí, je den ode dne těžší a těžší. A proč právě Nataša jim chce tolik pomáhat? Proč se tolik angažuje v životech svých pacientek? Vždyť lékař by si měl od svého pacienta držet profesní odstup. Nebo ne? To se dozvíte, když tuhle hluboce lidsky dojemnou knihu otevřete a přečtete. Jedná se o velice dobře napsané dílo, které se čte prakticky samo. Styl Serranové je přímý, snadno uchopitelný, snad právě proto více zasahující. Můžu vám slíbit jediné – nebudete litovat jediné minuty, kdy ji budete držet. Autorka nechává své hrdinky zdánlivě lehce vyprávět o věcech, které lehké vůbec nejsou. Znepokojující. Provokující. Nutící k zamyšlení. A o to působivější.

[1] SERRANOVÁ, Marcela. Deset žen. Vyd.1. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-783-6. Str. 151.