Osudová láska, která ničí

Recenze

Vytvořeno 14. 4. 2014 3:00

Autor: Jitka Culková

Pro Zeldu Fitzgeraldovou historie (nejen ta literární) vymyslela mnoho přívlastků – něžnější polovička nejslavnějšího páru jazzového věku, múza slavného F. Scotta Fitzgeralda, bláznivý žabec, kráska z Jihu, malířka, baletka, spisovatelka, matka a manželka a taky ta, která nenáviděla slavného kamaráda svého muže, Ernesta Hemingwaye. A o všech těchto podobách je kniha Z jako Zelda.

Therese Anne Fowlerová vypráví životní osudy Zeldy chronologicky, občas s časovou zkratkou, která se ne vždy umělecky podaří. Román vypráví sama hlavní hrdinka, nelze tedy očekávat objektivitu. Fowlerová je ke své hrdince shovívavější než literární historici. Zelda je v jejím podání slušnější a ne tak ztřeštěná. Pokud provede nějakou nepřístojnost, je to buď kvůli jejímu mládí, žárlivosti nebo poddajnosti. Paradoxně jsou tyto scény napsány velmi zajímavě, autorka poeticky zachycuje pohled na svět očima opilé dívky nebo využívá suchý humor.

I z manželských trampot Fitzgeraldových si vybírá jen některé. Scottův despotismus a šovinismus je dán spíše dobou, ve které Zelda žije, než Scottovou povahou. Scott očekává od manželky totéž, co většina tehdejších mužů – že je bude ženuška obdivovat a podřizovat se jejich životním plánům. To vše bez protestů a pokud možno s úsměvem na tváři. Finanční trable nechává Fowlerová stranou jako něco, co Zelda nevnímá. I ona je totiž do jisté míry zajatkyní jazzového věku. V mládí ji ani nenapadlo, že by žila jinak než jako vydržovaná manželka, radám matky, ať se Scottovi podřizuje, v jistém smyslu dává za pravdu. Zelda je zkrátka rozpolcena, necítí se být feministkou, ale ani poddanou svého muže.

Fowlerová umí dobře zachytit psychické rozpoložení jak mladého žabce, tak zmatené mladé dívky až po odevzdanou stárnoucí ženu. To je největší klad této knihy. Zelda je zde zachycena jako živoucí bytost, nemá pouze kladné vlastnosti, ne vše je vina jejího manžela. Z textu románu vyznívá, že Zelda se do spousty rolí svého života nutila. Scott a nápadníci v ní viděli krásku z Jihu, tak jí byla se všemi výstřelky a skandály. Čtenáři Scottových povídek a románů v ní chtěli mít hlavní ženskou hrdinku a múzu svého oblíbeného autora, tak jí byla a novinářům říkala to, co chtěli slyšet. Jen v soukromí jí maska občas povolila, nezvládla a ani nechtěla zvládnout roli ušlápnuté ženušky. Tolik se upnula na vlastní kariéru, až se zhroutila. A opět přichází na řadu mistrný popis duševních pochodů Zeldy Sayere Fitzgeraldové. Pobyty v sanatoriích, chování Scotta a lékařů, kteří chtějí, aby opět něco hrála, je popsáno uvěřitelně a zároveň dojemně.

Therese Anne Fowlerová si vyfabulovala nejen vnitřní pohnutky své hrdinky, ale i některé události – např. proč se Zelda tak nesnášela s Ernestem Hemingwayem. V rámci své autorské fikce si vymyslela i texty dopisů, přestože se zachovala poměrně rozsáhlá Zeldina korespondence. Možná je to tak dobře, text není rušen hlasem „dvojí Zeldy“ – té reálné a té románové. Málokomu se povede propojit korespondenci se slovníkem románové postavy.

Román Z jako Zelda je dalším pohledem na talentovanou ženu, která ničila život slavnému F. Scottu Fitzgeraldovi. Nebo to on zničil život Zeldě? Odpověď na tuto otázku se v knize nedozvíme a je to tak dobře. Román je fikce a život skutečné Zeldy a Scotta tak zůstane dál v oparu šampaňského a jazzové hudby.

„Jaké pocity nyní chováte vůči úspěchu pana Fitzgeralda, v kontextu selhání vašich vlastních pokusů?“
„Promiňte – „
„Ach, cítíte výčitky.“ Doktor si něco poznamenal do notesu. „Uvědomujete si nyní, že vdaná žena se musí v první řadě věnovat domácím záležitostem. Dobře. To je primární pro štěstí každé ženy.“
„Ne, promiňte – myslím, že jsem nerozuměla otázce. Selhání? Jak jsem selhala, až na to, že jsem neměla dost vytrvalosti?“ [1]

[1] FOWLEROVÁ, T. A.: Z jako Zelda, Praha: Odeon, 2014, s. 338. ISBN 978-80-207-1535-7.