Trocha chlapské romantiky

Recenze

Vytvořeno 26. 4. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Přestože na přebalu knihy Olivera Buriana Povídky toaletní autor uvádí různé významy slova „toaleta“, kresba Petra Kryštůfka evokuje ten, který napadne snad každého jako první. Název a obálka padne do oka potenciálnímu čtenáři nejdříve, jde tedy o primární filtr, kterým si kniha hledá svého zákazníka. Jak dobře název a vzhled knihy Povídky toaletní Burianovu prvotinu charakterizuje?

Poprosím teď citlivější čtenáře o shovívavost či o přeskočení následujícího odstavce, úvahy v něm obsažené by je mohly znechutit. Povídky s označením toaletní samy sebe předurčují k ukrácení času stráveného na oné místnosti. Mnoho čtenářů si tak čas krátí, byť ne všichni to přiznávají. Existuje mnoho knih k tomu jako stvořených, většinou mají určitý formát, zejména délku, spád a pointu. Už na první pohled si všimneme, že Povídky toaletní Olivera Buriana jsou určeny spíše pro lidi stižené zácpou. Délka tomu napovídá.

Texty ve sbírce jsou datovány do různých období, najdeme v ní povídku směrovanou do roku 1970, ale i několik z nejžhavější současnosti. Doba se mění, charakter hlavních hrdinů je však podobný.

Povídka první - nazvaná Pařez - je vlastně takovou pohádkou pro dospělé, v níž je dobro po zásluze odměněno a zlo a pýcha potrestána. Podobný průběh má i povídka Ego. Hlavní hrdina se dočká své satisfakce, ale protože je čestný a morálně na výši, necítí radost, spíše rozpaky. Přitom autor vede děj tak, aby bylo zcela jasné, že si to záporný hrdina zaslouží a absencí pocitu vítězství se distancuje od možnosti nařčení z pomstychtivosti. Pilule má výrazně erotický nádech. Před čtenářem se hned z počátku rýsuje typický Burianův hrdina. Jeho zárodky je možné vysledovat i v raném textu Vánoční výběh (1970), ten však více preferuje sebeironii.

Na tomto místě je potřeba se zastavit u typu mužských hrdinů, vystupujících v Povídkách toaletních. Pod zástěrkou relativně skromného muže se skrývá bonviván, obklopující se značkovými věcmi. Neopomíná při každé příležitosti jmenovat značky oděvů, obuvi, pití, aby bylo jasné, že se v nich vyzná, a hlavně, že pouze značkové věci jsou pro něj dost dobré. Burianův hrdina je vždy vítězem – fyzicky i morálně, výše zmíněná skromnost má jen zvýraznit cenu vítězství, jako třeba ve rvačce v povídce Stará bambitka. Další maska zakrývající tvář Burianových hrdinů je dobře oblečený gentleman. Ve skutečnosti se pod ní skrývá sexista se slovníkem namachrovaného samce. Vnější sebejistota pouze zakrývá emocionálně nevyzrálého jedince, neschopného navázat normální vztah. Burianův typický muž není zpravidla schopen rozeznat, kde ve skutečnosti dělá chybu. V povídce Křišťálové šachy má dobrý pocit, jak vyjebal (sic!) s policajty, v závěru se hrdina rozhodne, že nikdy nebude řídit opilý, ale jen proto, že by mu to příště nemuselo projít, ne proto, že by mohl někoho v opilosti zabít. V povídce Stará bambitka nelituje toho, že ublížil ženě, ale že se s ním rozešla. Podobně egoistické reakce nalezneme i jinde. Musím ale zdůraznit, že čtenář nesmí ztotožňovat literárního hrdinu se svým tvůrcem, i přes občasné použití ich formy.

Nabízí se otázka, proč jsou Burianovi hrdinové zrovna takoví. Odpověď dostaneme v poslední povídce Očkování. Zklamání prožité v mládí, hrdinu - mohu si dovolit toto sjednocení, protože všichni jsou si v podstatě podobní - zbavuje možnosti prožít spontánní vztah. Poslední povídkou se tak uzavírá bezděčný cyklus, hrdinův život za posledních čtyřicet let.

S tím, jak jsou si podobni hlavní hrdinové, jsou si podobné i dialogy. Stejně mluví muži, ženy jim stejně odpovídají. Důsledné dodržování časové kontinuity působí trochu strnule, ale děj je srozumitelný, což mnoho čtenářů určitě potěší.

Literární styl Olivera Buriana ze všeho nejvíce připomíná  hospodské vyprávění, při němž chce vypravěč pobavit společnost u stolu. Vyznačuje se expresivností, používáním hovorových vulgarizmů, trochu obhroublým humorem a již zmíněnou jednoduchou časovou linkou. Autorovy fabulace se nesou ve znamení sexu, peněz a moci. Prostě taková chlapská romantika. Ale i při takovém nezávazném povídání může posluchače dráždit nadužívání odborných termínů a důsledné upozorňování na značky, protože v pozadí instinktivně cítí vypravěčovu touhu po uznání, poselství, které říká: „To jsem ale dobrej!“

BURIAN, Oliver. Povídky toaletní. 1. vyd. Praha: JaS, 2014, 252 s. ISBN 978-80-87654-05-7.