Zahrada Jany Richterové – pozor, ať v ní nezabloudíte

Recenze

Vytvořeno 29. 4. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

O knize Zahrada s podtitulem Sféra jsem se před časem zmínil v souvislosti se 4. Ostravským knižním veletrhem. Její autorka Jana Richterová ji tenkrát společně se svým manželem představovala ve svém stánku i na jednom z vystoupení. Název neprozrazuje příliš z toho, jaký druh literatury v knize najdeme, snad vám to přiblíží tato recenze.

Román začíná jako obyčejný příběh mladých lidí Tomáše a Nikolaje, mezi něž vstoupí nadaná fotografka Mara. Jak to častokrát bývá, přítomnost ženy mezi kamarády nebo spolupracovníky dokáže rozbít přátelství i pracovní pohodu. Rozjitřené vztahy se příliš nezlepší, ani když do trojúhelníku vstoupí další žena, majitelka bistra a studentka Anna. Naopak, citové zmatky hlavních hrdinů se ještě vyostří. Brzy se však v příběhu objeví další linka, mystická, či - pokud chcete - magická. Ta v průběhu času sílí, ale tu vztahovou nepřeváží.

Pro čtenáře není jednoduché orientovat se hned z počátku v žánru. Kniha se tváří tajemně a uzavřeně, což je podle mého názoru škoda, protože necílí na konkrétní publikum. V dnešní době, kdy je převaha nabídky nad poptávkou, je potřeba, aby se kniha trošičku vnucovala, zvláště pokud jejím autorem není renomovaný spisovatel. A po přečtení prvního dílu si stále nejsem jist, jaký čtenář by po Sféře vlastně měl sáhnout. Zda zůstane u mysticko – vztahového románu, či (a to vzhledem k vývoji nevylučuji) se kniha přikloní i k lehkému fantasy.

Hlavní hrdinové, jak to bývá zvykem spíše u ženských románů, jsou krásní a úspěšní, i když si to o sobě nemyslí a hlodají v nich vnitřní pochybnosti. Jsou pracovití a dívky, přes své mládí, jsou vynikajícími odbornicemi ve svých oborech. Potrpí si na značkové oblečení a autorka s potěšením popisuje detaily šatstva a obuvi, což opět odkazuje na romány určené pro relaxující ženy bez větších ambicí. Je s podivem, tady trochu odbočuji a omlouvám se za to, že romány s hrdiny mladými, krásnými, bohatými, cílevědomými, pracovitými a úspěšnými mají přitahovat nás staré, ošklivé, depresivní a líné budižkničemy. V druhé půli knihy popisy ustupují v prospěch děje, jako kdyby i autorku omrzela rozvleklá líčení a volněji se rozepsala. Možné je to důsledek snahy překvapit čtenáře nečekaným směrováním děje, který je občas naznačen sněním hlavních hrdinů.

Jana Richterová pojímá Česko jako multikulturní zemi, v jednom místě se stýkají městští patrioti, hrdí na své problematické dosažení příslušnosti k lepší společnosti s lidmi, kteří se do takové skupiny narodili a přirozeně k ní patří, a s venkovany, pro něž přítomnost ve vyšší společnosti znamená obtížné plavání v kalných a zrádných vodách. Navíc přibývá Rus a Židovka. Velké množství postav autorka zvládá velmi dobře, dokáže je charakterizovat nejen chováním, ale i jazykem, návdavkem přidává i slůvka příznačná pro ruskou i židovskou kulturu.

V dalších postavách autorka do příběhu zanáší bájné motivy dobra a zla a jejich biblickou interpretaci posiluje občasnými citáty z Bible, které jsou nejen v textu, ale předznamenávají i některé kapitoly. V některých chvílích si vybavíme i staré pohádky, zvláště takové, v nichž člověk musí snášet příkoří a pohrdání okolí - včetně milované osoby - a nesmí se ani slovem nikomu zmínit, jakou zkouškou právě prochází. Odkazů najdeme hodně nejen na báje a pohádky, ale také na různé druhy mystiky i archetypů. Je vidět, že v tomto směru je autorka velmi sečtělá, není však poznat, nakolik spjatá je sama autorka s mystikou jinou, než křesťanskou. Určitě však dokáže se zaujetím vyprávět o síle přírody blízké pohanským rituálům a spojené s lidovou hudbou.

Autorka v podstatě respektuje přímou časovou osu, jen někdy použije krátkou retrospektivu. Samozřejmě, že se vrací i v případech, kdy začíná stejný úsek děje popisovat prostřednictvím jiné postavy, což se, vzhledem k většímu počtu hlavních hrdinů, stává poměrně často. Sféra se jeví jako trochu netypická z hlediska určení pro konkrétní čtenářskou skupinu. Zpracovává mystické téma, ale jeho rozjezd je trochu pomalejší a výrazně se projevuje teprve ke konci. Prozatím jde o decentní náznaky, které nemají nic společného s prvoplánovým hrubozrným zneužíváním starých „tajemství“. Pravda však je, že počáteční nevyhraněnost románu může způsobit, že čtenáři mohou v Zahradě Jany Richterové zabloudit.

RICHTEROVÁ, Jana. Zahrada. Vyd. 1. Heřmanovice: Kruh, 2013, 308 s. ISBN 978-80-905628-0-6.