Agnes – otrlá vražedkyně, nebo nešťastná oběť?

Recenze

Vytvořeno 27. 4. 2014 3:00

Autor: Jana Semelková

Již obálka románu je smutná. Vidíme opuštěnou ženu na břehu potemnělého oceánu, nad hlavou jí krouží dravci a vodou ztěžklé mraky, jako kdyby na ni padaly. Je zřejmé, že nepůjde o příběh k popukání. Hned Prolog románu Agnes nás o tom přesvědčuje. Začíná totiž větou: „Prý musím zemřít.“ [1] Právě těmito slovy začíná své vyprávění Agnes Magnúsdóttir, žena odsouzená k trestu smrti za brutální vraždu, jíž se podle všeho dopustila ještě se dvěma dalšími komplici, na svém pánu a milenci Natanu Ketilssonovi.

Všichni je odsuzují, všichni žádají co nejpřísnější trest a jsou přesvědčeni, že si ho rozhodně zaslouží. Zabili přece svého pána, jak jinak by páni udrželi poddané v poslušnosti.

Po Agnes nikdo nechtěl vědět skutečnou pravdu, co se jedné noci v odlehlém statku v opuštěné části ostrova odehrálo. Vyšetřující chtěli jen potvrzení své verze. Pokud se ozvala, nenechali ji domluvit. Proč naslouchat vražednici, proč jí dát možnost obhajoby. Vždyť jde o nemanželské dítě služky, která odložila nejednoho svého potomka v různých farmách ostrova.  Toto stigma Agnes poznamenalo na celý život. A vlastně ji dovedlo až k šibenici.

Pracovitá Agnes jako mnoho dalších poddaných putovala krajem od farmy k farmě. Zdálo se, že se jednou i vdá. V podstatě byla sňatku s bezzemkem nakloněna. Jenže pak se objevil Natan. Svůdník, tyran, manipulátor. Svobodný pán, co rád sliboval a pak si užíval své moci. Stejně naložil i s nešťastnou Agnes. Kvůli němu se odstěhovala na odlehlý statek, kvůli němu trpěla, že se nestala hospodyní, ale jen poskokem nezkušené mladičké dívenky Sigridur, jež pomáhala předchozí hospodyni. Stále věřila, že se něco změní, že ji Natan jen zkouší a že se stane, nebude-li reptat, to, co jí nasliboval. Natan ale takhle věc neviděl, pohrával si s Agnes jako kočka s myší, nejen s ní, i s ostatními. A jednoho dne přetekla káď a ucho se utrhlo.

Teď Agnes čeká na rozsudek. V rámci úsporných opatření rozhodne okresní komisař Blöndal, že vězni stráví dobu před popravou u státních zřízenců, kde budou pomáhat v hospodářství. Za nimi dojíždějí vybraní duchovní, aby je připravili na cestu poslední a pomohli jim s rozhřešením. Tak se nebohá žena přestěhovala ze smrduté cely na izolovanou farmu strážníka Jóna Jónssona, jeho rodina je zděšena. Brzy za ní na farmu přijíždí pomocný farář Tóti, kterého si vybrala sama a který teď naslouchá jejímu vyprávění.

Po počátečních rozpacích se na pracovitou Agnes na farmě přestanou dívat skrze prsty, a jakmile v zimě, kdy celá rodina včetně sloužících tráví dny v jediné vyhřáté místnosti, naslouchají jejímu vyprávění, zjišťují, že ne vše musí být tak, jak se na první pohled zdá. Získá si tím, až na dceru Kristín, srdce všech přítomných. 

Jímavý román o době dávno minulé, kdy hodnota lidského života měla pramalou cenu, kdy manipulativní páni si dělali se služebnými, co se jim zamanulo, vtáhne do minulých dob snad každého čtenáře. Poklidný rytmus Agnesina vyprávění střídají popisy života na islandské farmě v polovině devatenáctého století. Je to takový malý exkurs do země, která je pro nás víceméně neznámou. Mezi jednotlivými kapitolami pak nacházíme dobová psaní a příkazy, která dodávají fabulaci sílu dokumentu. To vše velmi zvýrazňuje sílu příběhu. Příběhu, v němž život je tak nějak až na posledním místě.

[1] KENTOVÁ, Hannah. Agnes. 1. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2013, 328 s. ISBN 978-80-7321-726-6. Str. 15.