Pravda pod letitým nánosem pavučin lží

Recenze

Vytvořeno 3. 5. 2014 3:00

Autor: Lucie Šimková

Návod, jak napsat bestseller – i tak by se dalo uvažovat o kriminálním příběhu mladého švýcarského francouzsky píšícího spisovatele Joëla Dickera. Jeho kniha vzbudila nadšení, nechuť, někoho nechala chladným… Každopádně se o ní mluví jako o velkém bestselleru, který byl oceněn několika významnými literárními cenami – jako Le Grand prix du roman de l’Académie française nebo cenou Goncourt des lycéens (obě v roce 2012). Jaká je tedy Pravda o případu Harryho Queberta?

Marcus Goldman je pravděpodobně jako jeden z mnoha spisovatelů autorem pouze jednoho velkého románu. Už ve svých osmadvaceti letech sklidil neslýchaný úspěch. Jeho první dílo bylo famózní. Pravda, nebo jen reklamní tah velkého zvířete v oblasti nakladatelství? Zdá se, že jeho pero nadobro vyschne nedostatkem inspirace a na jeho jméno se postupně zapomene. Jenže Harry Quebert, jeho profesor literatury, nejlepší přítel a jeden z nejuznávanějších amerických spisovatelů, je zatčen za vraždu patnáctileté dívky, která před třiceti třemi lety beze stopy zmizela a jejíž ostatky byly náhodou nalezeny u Harryho na zahradě – a jako by toho nebylo málo, usvědčujícím důkazem je rukopis Harryho velkého díla, který má zavražděná v kabele, se kterou byla pohřbena. Marcusova honička za pravdou začíná…

Na této více než šestisetstránkové knize jsem obdivovala nejen skvělý příběh, ale i její dokonale vytříbenou a do detailů propracovanou kompozici. Retrospektiva střídá chronologický proud vyprávění, abychom se ke konci dostali opět na začátek a prokousávali se do budoucnosti. Každá kapitola je uvozena útržkem z rozhovorů mezi Marcusem a jeho velkým učitelem, který v něm od začátku vidí obrovský spisovatelský potenciál. A každá takto uvozená kapitola se snaží do jisté míry jedno ze spisovatelských pravidel naplnit. Poslední oddíl plní pravidlo do puntíku přesně, což je jí (podle mého názoru) až na škodu, protože vyprávění tak působí přehnaně, jako by se autor za každou cenu snažil diváky překvapit, šokovat a za tím účelem přitahuje struny své knihy ještě vždy o malounko víc, až hrozí, že se přetrhnou a z dokonale promyšleného příběhu zbude jen překomponovaná slátanina. Autorovi se však tuto hranici podařilo nepřekročit.

Kromě jiného je na tomto románu zajímavý i prvek knihy o knize – dovídáme se, co všechno za tvorbou stojí, co prožívá autor, co po něm požadují nakladatelé a nakonec to, že knižní trh je jako vše ostatní v první řadě tvrdý marketingový byznys, kterému vládne poptávka a ostré lokty. Psaní knih – to je vyčerpávající hra, která vůbec nemusí vyjít (a častěji nevyjde, než vyjde, o tom už ale čtenáři nevědí).

Stejně jako kompozice příběhu mě zaujaly postavy – autor je dokázal opravdu dokonale převrátit naruby! Jako by je doslova otočil jejich rubem na světlo. To, co tvoří masku světovosti, elegance, spravedlnosti – to vše je jen jedna velká lež. Působí to, jako když se žena ráno pečlivě nalíčí a do večera jí z tváře jednotlivé vrstvy make-upu mizí, až si pak sama zbytek odlíčí večer v soukromí své koupelny. Přestože se zdá, že je od začátku jasně, a až staticky daná povaha postav, není tomu tak a v druhé polovině knihy jejich přeměna nabere nečekaný spád.

Opravdu jen jediná věc, která mě už ke konci zarážela, byla snaha o zvrat, o překvapení…  Všeho moc škodí, i když jsem poslední kapitolu skoro ani nedýchala napětím a odhalení vraha mi dech vyrazilo docela. Ani v nejmenším se nedivím, že byla kniha mladého švýcarského spisovatele oceněna tak prestižními cenami, protože pod rouškou kriminálního příběhu v sobě skrývá velmi silné lidské příběhy, které se nedají jen tak přejít.

Pro mě osobně to byla po dlouhé době kniha, kterou jsem se musela nutit nečíst. Tajila jsem u ní napětím dech a hltala věty až do konce!    

DICKER, Joël. Pravda o případu Harryho Queberta. 1. vyd. Praha: Argo, 2013, 580 s. ISBN 978-802-5709-528.