Ve výběhu pro lední medvědy

Recenze

Vytvořeno 7. 5. 2014 3:00

Autor: Jan Gettin

Není název PR tiskové zprávy zvoucí na Nanuka do brněnské zoo, ale metafora, která zazní v monografii Lucie Tučkové Suzanne Renaud Petrkov 13, nedávno vydané v nakladatelství Paseka.

L. T., jak se autorka skromně označuje, nabízí na 200 stranách hutného textu a zhruba 120 stranách černobílých obrazových příloh seznámení s bytostnou básnířkou francouzského původu Suzanne Renaudovou Reynkovou (1889–1964), pro jejíž život a dílo má zásadní význam pobyt na vysočinském zámečku v Petrkově po boku význačného českého překladatele, výtvarníka, básníka, ale také upracovaného hospodáře a pasáčka ovcí v jedné osobě, Bohuslava Reynka. A právě zdejší velké studené chodby si optikou Renaudové co do poskytnutého tepla a útulna v ničem nezadají s výběhem pro lední medvědy.

Jako kůrka za starou skříní
Lucie Tučková líčí Suzanne Renaudovou navenek jako energickou a pulzující dámu, jež ráda podtrhuje svou ženskost vkusným, nikoli marnotratným způsobem. V jejím nitru však zároveň zachycuje vnitřní stesky a frustrace (po domově či uznání v tehdejším Československu), které jsou jednak vysloveny explicitně, prostřednictvím jejích otevřených dopisů a implicitně zachyceny v básních. Kromě silné touhy po domově se v básnířce ozývá také jakási ctižádost, či chcete-li touha, dojít v Československu „uznání“ coby básnířka. Také Bohuslav věnuje tomuto cíli mnoho sil. Suzanne ostatně vydává hned několik básnických sbírek, a to i za pilné spolupráce manžela, nicméně dle počtu vydaných výtisků a vůbec prodaných kusů vyplývá, že Suzannino dílo zůstává v té době nedoceněné. Snad i z toho důvodu vnímá básnířka samu sebe jako „kůrku zapomenutou za starou skříní“. [1]

V tomto směru se pak Tučková jeví jako zdatná „hospodyňka” z přesvědčení, která nejednu starou skříň odsune, aby zpoza ní vydolovala veškeré možné maximum. Svůj hluboký zájem nejen o básnířčin život, rodinu a známé, ale také o její dílo demonstruje obsáhlými zdroji, v nichž se objevují vedle vydaných básnických sbírek také časopisové ohlasy na jednotlivá díla, korespondence s rodinnými příslušníky, přáteli. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že v knize je pouze zlomek stran, které nemají poznámky pod čarou; autorka pracuje s prameny, cituje – sebenepatrnější vzedmutí citů či fragmenty vět vždy přibije ke stránce vzornou citací, kterých je v díle na 360. Toto jasně dokumentuje i její úmysl neuvádět nic, co nemá podloženo. Přesto čtenáře bezpochyby udiví intenzita nebo míra detailu, s jakou jsou zachyceny některé obrazy. Jako by se náhle chtělo zeptat, opravdu to bylo tak, jak se nám to autorka snaží předestřít? Nebo je to jenom hra petrkovského kocoura se čtenářskou myší? Viz např. následující ukázka: Suzanne nadšeně se známými rozpráví, předkládá jednu po druhé fotografie z Petrkova, popisuje do detailu vše, co za víc než půlrok s rodinou zažili, včetně dětských nemocí. Synové vidí v návštěvě povyražení, jen dokud se nesní občerstvení a nerozbalí darované hračky. Muž je spokojen až ve chvíli, kdy za návštěvou klapnou dveře z přízemí na ulici. [2] Nebo na jiném místě úryvek ze Suzannina dopisu: „Šiji nové závěsy, protože je potřeba nahradit ty staré bílé, s jemným zeleným vzorem, které jsem tak milovala! Tyto jsou světlého odstínu, nádechem do krémova, s puntíky něžných barev: modré, růžové, zelené... [3] Na podobných, zdánlivě banálních detailech, jimiž kniha přetéká, se snaží autorka doložit hloubku Suzannina citu, která se projevuje právě jejím ulpíváním na předmětech, jež ji obklopují.

Láska, pokora, vanitas
Kniha je plná ticha a pokory, a to jak k jakési neměnnosti či danému řádu přírody, tak k Bohu. Působí, jako by byla psána s vědomím pomíjivosti lidského života – snad v souvislosti se zbožností hlavních aktérů – Suzanne a Bohuslava –, ačkoli ani obrácení k Bohu či svaté Cecílii nedokáže Suzanne beze zbytku připoutat k jiným myšlenkám. Jak jinak interpretovat její „fanatickou“ závislost na návštěvách, s nimiž bývá zcela jistě spojen příslib vytržení ze zažité rutiny.

Nejzásadnějším motivem prostupujícím celým dílem je vazba na domov, zbytnělé vědomí vlastních kořenů, jež brání přivyknutí či usazení se kdekoli jinde. Tento neodbytný pocit vykořenění se střídavě objevuje jak u Bohuslava, tak u Suzanne, a to zrovna v návaznosti na to, kde se právě nacházejí – zda v horami obestoupeném Grenoblu, kde se S. cítila být doma, či na Vysočině v usedlém zemědělském hospodářství Bohuslava Reynka, jež S. dlouhou dobu nedokáže přijmout za svůj domov a je pro ni spíš jakýmsi „vynuceným“ exilem. V každém jejím dopise směřovaném do Francie slyšíme nenaplněné volání po domově. Zimní období, na Vysočině delší, než je S. zvyklá, se pro ni stává ekvivalentem trudnomyslnosti a deprese – viz následující úryvek z básně Vrány: Vrány, oplétáte popelů svých věnci / zimy skráň, jak pobřeží, kde straší, / kde se ve výšinách houpou snové naši, / oběšenci! // A když klovajíce v rumy skryté, / staré hroby znesvětíte, / vytáhnete nahoru, v severák, jenž řádí, / lásku z mládí... [4]

Historické reminiscence
Jakkoli žijí v součinnosti s neměnný řádem přírody za tlustými, z pohledu Suzanne, nehostinnými a studenými zdmi petrkovského zámečku, ani je neminou závažné historické události. Již mnichovský diktát a následné vytvoření Protektorátu Čechy a Morava vnímá S. velmi ostře, zvlášť v souvislosti s liknavým, sebezahleděným přístupem Francie. Přístup své vlasti zvládá zpracovat jen stěží. V návalech zklamání a vzdorovité bezradnosti prýští ze Suzanne verše... viz báseň 15. březen 1939: Co pochováme pod sněhem? / ach, slzu, ticho, tíseň; // co pochováme pod sněhem? / meč, památku a píseň; // co pochováme pod sněhem? / ach, vlast a nepřístupnost hnízda; // co pochováme pod sněhem? / vítr, jenž s vyhnancem si hvízdá // co pochováme pod sněhem? / hanbu, jež mocné světa kruší; // co pochováme pod sněhem? / jich škleb a olověnou duši; // co pochováme pod sněhem? / lampu, kde spí duch zářící // co pochováme pod sněhem? / živého Boha jako pšenici. // [5]

Fatální dopad má následná poválečná změna režimu a postupné znárodňování polností Reynkových, takže jim nakonec zbývá minimum půdy, na níž mají nezadatelné právo hospodařit. Tučková se zde nepouští do explicitního odsudku komunismu, nicméně zmínka o důsledcích kolektivizace, kvůli níž se Reynkovi rázem potýkají s existenčními problémy, takřka s minimem prostředků nutných k zajištění domácnosti, závislí na drobném výdělku svých synů, zmínka o nemožnosti navštívit své francouzské příbuzné, tak jako nepokryté zachycení osudu přátel Jana Zahradníčka odsouzeného ve vykonstruovaném procesu ke 13 letům žaláře a Anastáze Opaska odsouzenému na doživotí, po 10 letech propuštěnému, jsou rozezvučenými zvony, jejichž hlas nemá být přeslechnut, či dokonce zapomenut.

Posledním místem odpočinku Suzanne Renaudové měla být dle jejího přání Francie, bohužel za vládnoucí garnitury bylo něco podobného nemyslitelné, a tak je Suzanne pohřbena v Československu. Zůstaneme-li v obrazné rovině, můžeme její poslední přání, jež zůstalo nenaplněno, vnímat, jako by i jeden z posledních veršů S. R. končil v bezútěšné černi. Avšak, jak říká staré klišé, opravdu mrtvý je jenom ten, na koho se zapomene. A Lucie Tučková se snaží ze všech sil, aby se na Suzanne Renaudovou nezapomnělo. I díky ní mohou spatřit světlo světa básně ze Suzannina pozdějšího tvůrčího období, které doposud v českém překladu nebyly publikovány. O jejich převod do českého jazyka se postaral Suzannin syn Jiří Reynek.

Zastavení v tempu doby
Kniha vzniklá jako grantový projekt Univerzity Karlovy je v mnoha ohledech mimořádná – jednak milým zastavením ve zběsilém tempu doby, jednak hloubkou autorčina vcítění se do české básnířky (Suzanne Renaudová získala české občanství, což jí zpětně značně zkomplikovalo v 50. letech možnost navštívit svou vlast) francouzského původu, jež prostupuje celou knihou (v tomto ohledu prokázala L. T. skvělý talent). Ve větách, o nichž nelze říct, že by jim dominoval pouze minulý čas, je cítit autorčina rezonance s básnířkou, byť jednostranná, přesto nezpochybnitelná.

Ačkoli by se někdy mohlo zdát, že je těch vnitřních stesků, toho sebestravujícího sentimentu naleptávajícího Suzanninu duši, až přespříliš, každý, kdo zažil delší dobu odloučení od domova, tomuto pocitu pravděpodobně porozumí.

Je téměř bez pochyby, že kniha není určena pro každého, je to snad její tematická výlučnost, která pravděpodobně nemusí být každému čtenáři právě po chuti, či čtenářská nepodbízivost, nicméně obsahuje téma a motivy, kterým každý, kdo bude chtít, ve větší či menší míře porozumí. Dostatek prostoru věnuje autorka také vytrvalé spolupráci Bohuslava Reynka s nakladateli Josefem Florianem, Vlastimilem Vokolkem a Janem V. Pojerem, především pak jejich společné snaze vydávat kvalitní tisky, a to jak po stránce obsahové, tak formální, které navzdory své kvalitě nejsou nebo nebyly dostatečně čtenářsky protěžované. V tomto ohledu pak můžeme mezi počinem Paseky a ambicemi zmíněných nakladatelů umístit rovnítko.

[1] – TUČKOVÁ, L.: Suzanne Renaud / Petrkov 13. 1. vyd. Praha: Paseka, 2013, 321 s. ISBN 978-80-7432-353-9. Str. 185.
[2] – Tamtéž, str. 92.
[3] – Tamtéž, str. 94.
[4] – Tamtéž, str. 99.
[5] – Tamtéž, str. 119