Sto slov a šmytec

Recenze

Vytvořeno 9. 5. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Politická televizní diskuze. Militantní moderátor. Politik má dvě minuty na to, aby obhájil svůj program, svou existenci, všechno, proč by ho kdokoliv měl volit. Doba je rychlá, děsně rychlá. Vžunk, svist, a už je tu jiná, a zase, zase se to stalo, zase je tu jiná doba, ve které se nám bude blbě orientovat, kterou uvidíme jen letmo, protože už teď se za ní řadí další, neznámá, děsivá. Ježíši Kriste na nebi, to to letí. Některý politik stačí jen dvakrát zamyšleně zamručet a už bouchnul gong. Konec, nazdar, vypadněte, zmizte z objektivu, na řadě je reklama na dámské hygienické vložky.

Předchozí odstavec měl přesně sto slov. I tento bude mít přesně sto slov. Recenze se totiž roztočí kolem sbírky hororových povídek, které by měly být dlouhé právě jen sto slov. Stech slov? To není mnoho. Jak se dá za takovou chvilku něco podstatného říct? Dá se ve sto slovech čtenář napnout? Vyděsit? Nebo pobavit? Ale jistě, se čtenáři se dá orat dle vlastní blahovůle, třebas až do aleluja. Literatura je přeci manipulace, a pokud se jí ujme šikovný manipulátor, je tu možnost odpravení čtenářstva jediným slovem. Autoři povídek na pravidlo sta slov mírně hřešili. Někdy jich bylo víc, někdy míň.

I tomuto odstavci že bychom dali jen sto slov? Hm, uvidíme, rozmyslím si to. Tím, že se autoři na pravidlo sta slov často vykašlali, mě nepotěšilo. Jakožto perfekcionista bych očekával stejnou úchylku i od ostatních. Ale nešť, koukněme se na povídky samotné. Co lze zvládnout odvyprávět jedním odstavcem? Základním stavebním prvkem u takové mikropovídky je pointa. Musí být průrazná. Musí být nesmírně průrazná. Tvůrci sbírky se vyhranili ještě víc. Pointa musí být průrazná a navrch ještě hororová. Děsivá. Hrůzyplná. Čtenáři je tedy dáno po otevření knihy prohlédnout si provoz jatek literární scény. Krve jako z vola. Vnitřnosti poletující hnilobou existence.

Sto slov. Dáme si to ještě jednou? Hlavním tvůrcem knihy je Honza Vojtíšek, jenž minulý rok vykrvácel na knižní trh svou knihu Z druhé strany. Jeho průrazná novost na scéně českého hororu byla zcela jednoznačná. Dal najevo, že horor je literatura a někdy sakra dobrá. Sbírka 66+6 hororů ve sto slovech je jiná, experimentální. Na vykrvácení z podoby má oběť jen sto slov. Na zašpinění prostoru krví má násilník také sto slov. Musí být rychlý a úderný. Jako ta zatrolená pětiletka minulého režimu. Ale podívejme se na autory, na ty vrahouny v literatuře. Je to sto slov? Ne? Ale jo.

Polská, slovenská a česká – toliko zástupnost autorů ve sbírce. Velmi mě potěšilo, že slovenské povídky nebyly přeložené do češtiny. Vždyť slovenština je tolik krásná. Vražedně krásná. S polštinou bychom byli nejspíš na štíru, proto Honza Vojtíšek sáhl do své studnice vědění a polské povídky přeložil. Zda správně, ví jen Lucifer, že dobře, vím já. Sbírku svou tvorbou vybudovalo osm autorů. Pokusím se o jejich vyjmenování v pořadí, v jakém si vylosovali i místečko v knize. Martin Štefko, Robert Cichowlas, Martin Skuřok, Mark E. Pocha, Ivana Prajerová, Josef Blažek, Ivan Kučera a konečně Honza Vojtíšek. Sedm statečných oblouzněných jednou femme fatale.

Z knihy jsem byl unesen. Zařízla osten svých mindráků a žiletek a nožů a otevřených ran do mé zřítelnice, jen se ve sto slovech zavlnila, vyděsila, vyplašila či pobavila a zase táhla.

Rychlé zahřmění, jako když Krista přitloukali ke kříži. Bum do hřebíku a příběh se mihnul, bum do hřebíku a další je za námi. A ten vlezlý strach a ta pomalá hrůza rychlých příběhů. Brrr. Nu, nebudu vám nalhávat, pointy povídek byly většinou vtipné. Nebo alespoň úsměvné. Donutit čtenáře k nočnímu pomočování takto krátkou povídkou je takřka nemožné. S mírným a příjemným pobavením, jistě krvavým a hnusným, počítat lze.

Nu a na závěr jedna z povídek.

Školení
Vtrhli dovnitř, sotva jsem pootevřel dveře. Než jsem se nadál, přivázali mě ke křeslu. Dva stáli, třetí klečel přede mnou. Z otvoru v kukle mu trčela cigareta. Něco vytáhl z kapsy. Zablýskl zapalovač, o chvíli později od prskavky odlétly první jiskry. Ještě jsem byl oslepen její září, když mi ji vrazil do paže. Zahodil ji. Cigaretu típl o druhou ruku.
„Abys poznal rozdíl mezi cigaretou a prskavkou, až se budeš zase snažit doktorovi nakecat, že se tvůj syn sám popálil prskavkou,“ ozval se hlas.
„Příště ti ukážeme, jak vypadá uklouznutí ve sprše,“ zaznělo z druhé strany. A byli pryč. [1]

[1] VOJTÍŠEK, Honza. 66+6 hororů ve sto slovech. Vyd. 1. Týn nad Vltavou. Nová Forma, 2014, 98 s. ISBN 978-80-7453-461-4. Str.85