Rychlý guláš Emila Hakla

Recenze

Vytvořeno 10. 6. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Po velkém úspěchu knihy Skutečná událost, která získala letošní Magnesii Literu, vyšla Emilu Haklovi v nakladatelství Argo kniha nová, tentokrát sbírka povídek s názvem Hovězí kostky. Autor, patřící v současné době ke špičce české literatury, čtenáři předkládá jedenáct textů, komponovaných do volného cyklu. 

Kniha na první pohled zaujme nezvyklou barevnou kombinací červené – zelené – žluté, provokující tím, jak se pohybuje téměř na hranici nevkusu a evokuje obal socialistického hovězího bujónu značky Vitana, která vaří za vás. Čtenář si na ni musí chvíli zvykat, pravda však je, že zaujme i bez křiklavé kýčovitosti hýřící velmi barvami. Jakési oživení čeká i uvnitř knihy - odstavce začínají tučným písmem, čtenář po tomto výrazném oddělení očekává zásadní zlom v ději, toho se však nedočká.

Emil Hakl vypráví uvolněným jazykem, nesnaží se o spisovné vyjadřování, ale také nepodléhá snaze o argot za každou cenu. Jazyk, kterým píše, je mu prostě vlastní. Povídková kniha Hovězí kostky je nepravý časosběrný dokument. Přestože jsou povídky datovány v širokém časovém rozpětí, vznikaly v průběhu jednoho roku. Datování má čtenáři pomoci lépe se orientovat v jejich významu, datace přebírá v tomto případě úlohu motta.

Povídky jsou řazeny vzestupně podle doby jejich virtuálního vzniku. Miliónový časy se vracejí do roku 1986. Hlavní hrdina se spolu se svou přítelkyní vydává na cestu, aby oživili svůj pohasínající vztah. Přidá se k nim skupina bizarních postav, možná také, že oni se přidají k oné skupině lidí. Bizarnost ovšem vyniká pouze v situacích, do nichž je autor staví. Ve skutečnosti to mohli být úplně obyčejní lidé. Není zcela jasné, proč se dohromady dala právě tato skupina lidí, ale to je při takovém typu cest docela pravděpodobné. Popis cesty se díky těmto postavám stává jakousi svéráznou road movie, na jejímž konci chtějí hrdinové najít nějaké rozuzlení.

Démoni ticha pojednávají o cestě osamělé. Snažit se najít skutečný význam této povídky je zbytečná práce, přestože způsobů, jak ji interpretovat, je mnoho. Nejjednodušší varianta je, že si Haklův hrdina chtěl užít pozdního osamělého „vandru“, který má své kouzlo v tom, že se po noci strávené v nepohodlí spacáku může znovu vrátit do civilizace. Romantický výlet (vím, že jsem lidi přespávající pod širákem mohl slovem „romantika“ popudit) je okořeněný setkáním se zvláštním individuem, zřejmě pobývajícím v lese delší dobu. Právě taková setkání, kombinace relativně běžných situací s neobyčejnými, je hlavní devizou Haklových textů. Autor z velké části čerpá ze svých vlastních zážitků a také z odposlechnutých, samy o sobě by však neměly takový účinek, jako když je spisovatel vhodně zkombinuje. V tom spočívá Haklův talent. Postavy se prolínají jednotlivými povídkami, s Laurou i Kotalíkem se setkáváme vícekrát, i když souvislosti a vzpomínky jsou někdy protichůdné.

V Haklových textech je přítomen latentní humor, jen občas vyplouvá na povrch výrazněji, jako například v povídce Rychlá verze, v níž se hlavní hrdina snaží vařit guláš pro párty své šéfredaktorky. Jako „přidaná hodnota“ figuruje Nigerijec, manžel známé spisovatelky, který se k nemožnému úkolu rychlé verze guláše dobrovolně přidá.

Titulní povídka Hovězí kostky je datovaná do roku 2011 a obsahuje rozhovor otce se synem. Mohlo by jít o dialog dvou dospělých mužů, oba se tak snaží chovat, ale zůstává mezi nimi téměř neznatelné napětí, vyjádřené zejména otcovskými radami týkajícími se nově narozeného dítěte.

Závěrečná povídka Čajovna demonstruje, jak se zdánlivě jednoduché téma může rozvinout do excelentní povídky. Nejistota, kterou hlavní hrdina pociťuje, pramení z neschopnosti domluvit se s majitelkou krámku s čajem. Vůbec nehraje roli, že je to Vietnamka, oba hovoří stejným jazykem, přesto se míjejí i v tak základní otázce, jaký čaj si koupit, každý z nich přikládá tématu zcela jinou důležitost. Stejné nepochopení provází hrdinův pokus o vtip, tentokrát ale jeho neschopnost naladit se na vlnu toho druhého přebírá žena s jezevčíkem.

Hovězí kostky znovu naznačují, že krátká povídka Emilu Haklovi vyhovuje více než rozsáhlejší forma. Povídkový cyklus je velmi dobře komponovaný a mapuje nepatrné úseky života hlavního hrdiny. Celkově o něm povídky poskytují relativně komplexní obrázek. Haklův hrdina není žádný looser – někdy tak jeho hrdinové bývají označováni, v žádném případě však nejde o úspěšného jedince, jak ho současná společnost chápe. Předpokládám, že když byla Emilu Haklovi přisouzena Litera tento rok, nebude se o něm uvažovat napřesrok, ale Hovězí kostky rozhodně patří ke knihám, jimž Litera sluší.     

HAKL, Emil. Hovězí kostky: (jedenáct povídek). 1. vyd. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-802-5711-064.