Historická detektivka zcela ponovu

Recenze

Vytvořeno 30. 6. 2014 3:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Knížky Vlastimila Vondrušky jistě každý zná. Někdo více, někdo méně. Někdo je „hltá“ a žádná novinka mu nemůže uniknout, někdo si zase pečlivě vybírá a čte jen některé série. Nejnovější Vondruškova díla vydává nakladatelství Moba - a nutno podotknout - že jsou stále oblíbenější. Snad nejznámějším hlavním hrdinou jeho příběhů je Oldřich z Chlumu, který se objevil dokonce i na filmovém plátně. Ale na novou detektivku s tímto hrdinou si budeme muset ještě chvíli počkat. Místo toho vám představím jeho poslední novinku Ještě že nejsem kat.

Knížka má vskutku zajímavý název. Dává jasně tušit, že opět půjde o historický román. Kdyby o tom snad někdo pochyboval, má k dispozici velmi krásně zpracovanou obálku s pohledem na renesanční dvorek, měšťany, každodenní život… Nu a kdo by stále váhal, nechybí její podtitul: Historický detektivní román.

Hlavních hrdinů je v případě této knihy více. Čtenář postupně poznává staroměstského rychtáře Jana, jeho nezbednou dceru Světlanu, krásnou katovku Magdalénu a rychtářova povedeného synovce Petra, který byl jako student teologie vyloučen z koleje poté, co ho litoměřický purkmistr nachytal v posteli se svou dcerou. Student Petr se bez peněz, a dokonce s dluhem vrací ke strýci Janovi, aby si začal hledat nové místo. Netuší, že na Starém Městě se mezitím událo několik mordů, se kterými si strýc neví rady. Navíc jedním ze zamordovaných byl místní kat, a tak vyvstal veliký problém – kde vzít nového? Jan dostane nápad, jak nejlépe vytrestat synovce za jeho postelová dobrodružství a zároveň zařídit, aby se usadil a získal dlouhodobou práci. Ožení ho s katovkou. Krásná vdova se Petrovi líbí a koneckonců on jí taky. Společně se stanou nejen zajímavým párem, ale především sehraným týmem, který spolu se Světlanou dopomůže rychtáři dopadnout vraha. Než k tomu však dojde, čtenář si užije mnoho dalších dobrodružství, záhad a tajemství.

Zpočátku mi dělalo trochu problém zorientovat se, kdo je kdo. Přece jen chvíli jsme byli v Praze u rychtáře Jana, za chvíli u purkmistra Hankeho v Litoměřicích a najednou tu byl staroměstský purkmistr Wolfram. K tomu konšelé staroměstské rady, biřic Matyáš a k tomu katovský pomocník Matouš… Zkrátka, pletlo se to. Bylo to také tím, že postavy nejsou příliš podrobně vykresleny. Nemyslím tím, jakou měly barvu vlasů, očí, či co měly na sobě. Spíše jejich psychologický profil, který by čtenáři více umožnil se s postavami ztotožnit a rychleji se ponořit do příběhu. Pohltit dějem jsem se nechala až někdy od třetiny knížky. To už byl plně na scéně student Petr i „jeho“ katovka a děj dostával rychlý spád.

Detektivní zápletka, jak už to u autora bývá, je hodně zamotaná, ve skutečnosti má však jednoduché řešení. U tohoto příběhu mi přišlo až příliš jednoduché. Některé případy, jež řeší výše zmíněný Oldřich z Chlumu – hrdina nejznámější Vondruškovy detektivní řady – jsou mnohdy mnohem složitější. Až na pár detailů jsem znala již asi od poloviny knihy hlavního viníka a spíše jsem jen čekala, jak situace dopadne pro některé hrdiny a jak nakonec Petr vysvětlí některé souvislosti. Ono znát vraha je jedna věc, ale mít ho jak usvědčit je věc druhá. A právě usvědčujícími důkazy se Petr zabýval v poslední třetině knihy. Zkrátka a dobře, chybělo napětí do poslední stránky, které by asi ve správné detektivce mělo být a většině Vondruškových detektivek skutečně nechybí.

Na závěr shrnu, že autor opět prokázal dobrou znalost prostředí i historického období, čtenář se nejen pobaví, ale zároveň i poučí. Např. zjistí, že kat je osoba snížená na cti a jako takový musí v přítomnosti čestných občanů stát na oslí kůži. Přesto z historického hlediska musím podotknout, že byl Vlastimil Vondruška ke svým hrdinům opravdu velmi tolerantní. Mnohé jim odpouští, katovskou brankou nechává procházet i osoby, které by se jí jinak ve skutečnosti vyhýbaly jako čert kříži. Rychtáři Janovi nevadí přítomnost katovky ve svém domě, bez problémů navštěvuje katovnu, Světlana s katovkou popíjí celou noc víno. Toto by pravděpodobně možné nebylo. Každý se bezectným osobám snažil vyhýbat, natož aby s nimi seděl u stolu atd. Kat byl navíc jeden z těch nejníže postavených, přestože díky svému povolání měl ve městech i značný respekt.

Pokud si tedy budete chtít přečíst historickou detektivku s jednoduchou zápletkou, která se velmi dobře čte, její hrdinové jsou milí, sympatičtí a dobře vás pobaví, sáhněte určitě po knížce Ještě že nejsem kat. A pokud by vás blíže zajímala problematika katů, nevěstek a dalších osob označovaných jako bezectní nebo - chcete-li slovy Vlastimila Vondrušky - jako lidé snížení na cti, přečtěte si velmi zajímavou knihu Richarda van Dülmena Bezectní lidé (vyšla v pražském nakladatelství Dokořán v roce 2003).

VONDRUŠKA, Vlastimil. Ještě že nejsem kat. 1. vyd. Brno: Moba, 2014, 256 s. ISBN 978-80-243-5833-8.