Bájné vyprávění starce... s Alzheimerem

Recenze

Vytvořeno 9. 7. 2014 3:00

Autor: Jan Gettin

Po necelém roce od vydání tajuplné Skály vychází v březnu v brněnském nakladatelství Host s velkými očekáváními Muž z ostrova Lewis, druhý díl trilogie skotského spisovatele Petera Maye. Úderný ohlas z Timesů, který se opět dostal až na samotný přebal knihy a snad až příliš necitlivě se zde tísní mezi jménem autora a názvem jeho díla, slibuje opět zajímavou vyprávěnku.

Po necelém roce se opět setkáváme s detektivním sympaťákem Finem Macleodem, hlavním hrdinou této krimi série, který vyřešil svou manželskou krizi poněkud prozaickým způsobem – rozvodem – a hnán touhou hodit svůj dosavadní nepříliš vydařený manželský život za hlavu, vrací se zpět na svůj rodný ostrov Lewis, jakkoli s ním v minulosti zpřetrhal vazby. Nastalé okolnosti jej však příliš dlouho nenechají zaměstnaného opravou domu svých rodičů, záhy jej totiž opět pohltí vyšetřování, byť tentokrát nezaštítěné kriminálkou.

Seznamte se, Muž z ostrova Lewis

V nedalekém rašeliništi je totiž objeveno velice zachovalé tělo, a to díky chemickému složení rašeliny, která je dokáže zakonzervovat na stovky až tisíce let. Vytetovaný Elvis na pravém předloktí však naznačuje, že se nebude jednat o žádný historický kousek, jakým byl například Tollundský muž. Stopy DNA ukazují na to, že zavražděný je pokrevním příbuzným Tormoda McDonalda, otce Finovy dětské lásky Marsaili, u něhož bohužel naplno propuká Alzheimerova choroba. Dementní otec se zatemněnou myslí tak má být jedinou postavou, která může do případu vnést trošku světla a objasnit Finovi a Mary, co se skutečně stalo. Ale, jak už asi každého napadne, nebude to úplně jednoduché. V Tormodově interakcích s nejbližší rodinou vznikají nedorozumění. Sám totiž není schopen jasně vnímat realitu a současnost si zasazuje do svého vlastního kontextu vzpomínek, které jsou však až překvapivě jasné – ať žije autorská licence! – a od er-formy zachycující románovou přítomnost a v ní probíhající vyšetřování se liší ich-formou vypravěče. Horší je, že tímto jazykem dokáže promlouvat pouze sám k sobě, a tedy také ke čtenáři. Dochází tak k zajímavému střetu, kdy takřka vedle sebe stojí Finovo tápání v případu a starcově zatemnělé mysli a Tormodovo na čtenáře obrácené „rozpomínání“, v němž stařec nabízí byť poněkud zastřeně a neuspořádaně jakési interpretační klíče ke své pohnuté minulosti.

Obrácení do minulosti

May se opět značně vyžívá v obrazech vytržených z kontextu, podněcujících čtenářovu podezřívavost, v nedopovězených záblescích minulosti, které, přestože jim je v tomto díle věnováno mnohem méně prostoru než ve Skále – svým omezením jen na postavu Tormoda –, jsou nosným prvkem udávajícím do pohybu soukolí příběhu a dotvářejícím jeho časoprostorovou kontinuitu. Za zásadní motivy odlišující dvojku od jedničky, které jako by říkaly: „Stop, už nás přestaň srovnávat!“, považuji Alzheimerovu chorobu reflektora a jeho pobyt v sirotčinci, popř. zachycení rozsáhlého systémem schvalovaného osvojování sirotků, jež měli končit – nebo začínat – u pěstounů, kteří je bez skrupulí využívali jako levnou pracovní sílu, což byla ještě ta lepší varianta. Není pochyb o tom, že toto téma samotné by vystačilo na další knihu, ostatně i autor sám se s ním dostatečně seznámil... V tuto chvíli se můžeme pouze domnívat, zda tento motiv nemá být aluzí na současnou bezútěšnou systémovou šikanu nejen britských přistěhovalců, jimž jsou pod směšnými záminkami odebírány děti a umisťovány kamkoli jinam, kde se o ně bezpochyby „lépe“ postarají...

Ačkoli se zdá, že se jednající postavy pouze přehrabují ve skříni s kostlivci a že jediným, kdo na ně může „vybafnout“, jsou démoni minulosti, Finovo vyšetřování, které se neustále prohlubuje, otevře záhy „Pandořinu skříňku“ a již zmínění bubáci minulosti se náhle stanou více než reálnými. A právě tento přechod mezi hypotetickým nebezpečím, které se stalo kdysi v minulosti, a reálnou hrozbou ohrožující postavy je více než markantní.

Ve stínu Skály

Již úvodní scéna, tak jako samotný název knihy, dávají tušit, že autor se nevzdává svých oblíbených kulis, jaké byly použity i v předchozím díle – drsná a nedotčená příroda soustroví Vnějších Hebrid může být autorovi jenom vděčná za to, jakou jí dělá skvělou reklamu. V tu chvíli si říkáte, že je to ten starý dobrý May, který nechává svůj lyrický subjekt, či chcete-li oko kamery, prohánět se po nedozírných pláních, aby ještě zintenzivnil skučení větru, jemuž sekunduje vybuchující tříšť mořské vody, přesto se časem nelze úplně beze zbytku zbavit dojmu, že kniha za prvním dílem značně pokulhává... To, co v prvním díle působilo exoticky a nově, se v druhém díle smrskává v jakousi přirozenou, tušenou součást, která najednou působí okoukaně a stává se spíše jakousi estetizující výplní. Pokud je Muž z ostrova Lewis vaší první čtenářskou zkušeností se spisovatelem Mayem, pravděpodobně vás neurazí, nicméně jestli jste se s autorem v nedávné minulosti již vydali na skálu An Sgeir, stěží se ubráníte vtíravému dojmu, že Muž z ostrova Lewis – jakkoli je po stránce spisovatelského řemesla umně zpracovaný a nabízí čtenáři dostatek napětí – se přesto všechno pouze krčí v jejím stínu.

MAY, Peter. Muž z ostrova Lewis. 1. vyd. Brno: Host, 2014. 351 s. ISBN 978-80-7294-928-1.