Mezigenerační zpověď plná jedu

Recenze

Vytvořeno 16. 7. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Na pomezí šedesátých a sedmdesátých let, v době, kdy se v Sovětském svazu začíná opět přiostřovat bolševismus, sepsal Andrej Bitov zásadní dílo ruské postmoderní literatury, Puškinův dům. Jeho vydání proběhlo až o celých dvacet let později, kdy komunismus i v Sovětském svazu začal kolabovat. Během té doby se Bitov několikrát pokoušel o vydání, přesto vždy bez úspěchu. Publikoval své dílo tedy časopisecky po částech, ale nikdy je nezkompletoval touto formou.

S podobnými problémy se potýkalo i české porevoluční vydání, které, jako kdyby byla kniha prokleta, čekalo na světlo světa dalších dvacet let. Po revoluci dílo přeložila Vlasta Tafelová. Vydání bylo dojednáno s nakladatelstvím Odeon. To ovšem od smlouvy odstoupilo s odůvodněním, že lidé ruskou literaturu, a navrch ještě intelektuální, zcela zavrhnou. Že pro knihu není vhodná doba. Vše ruské v tu dobu lidem páchlo komunismem a útlakem. A to i přesto, že kniha byla do jisté míry protikomunistická. Vydání se tedy podařilo až letošní rok nakladatelství Paseka za podpory Ministerstva kultury České republiky. Bohudík, protože text knihy je zcela zásadní a byla by nesmírná škoda, kdyby byl český čtenář ochuzen právě o toto dílo.

Hlavním prvkem knihy je mezigenerační dialog mezi dědem, otcem a synem. Dialog beze slov, dialog, který křičí právě mlčením. Tři postavy tu představují tři generace. Děd je ztělesněním aristokratického života před Velkou říjnovou revolucí, pln ideálů, pln možností, pln cti. Otec představuje generaci porevoluční, která dokonale odevzdala svůj osud společnosti, uzavřela se do sebe a odmítla dát najevo vlastní osobnost. V postavě otce vítězil strach z vlastní osobnosti. Generace, která v sobě zabila člověka, aby mohla zůstat naživu. A konečně syn. Generace, která po Stalinově smrti získala chvilkovou naději, aby ji zase, postupně a s nevolí, vzhlížejíc potajmu ke generaci dědově, pohřbila, zardousila otcovým strachem z života a touze nevyčnívat a přežít. Všechny generace jsou nahlíženy z pohledu sedmdesátých let, kdy dědova aristokratičnost páchne myšinou a vyčpělým alkoholem, kdy otcovo odevzdání se už je nedílnou součástí osobnosti, kdy syn je plný naděje, ale zároveň i probouzející se deziluze, rozkladu.

Celou knihou se jako červená nit táhne jistý smysl pro absurdno. Autor si se čtenářem pohrává stejně jako se samotnými hrdiny knihy. Dává jim neustále najevo, že jsou svědky falzifikace, nápodoby života, že děj knihy je jen dějem, vymyšleným, vykonstruovaným, neodrážejícím se od skutečného života. Autor neváhá v ději skočit k až nejapnému a výsměšnému překroucení všech doposud odvyprávěných zákrutů děje a vše nastolit jinak, obráceně, v duchu jiného literárního směru. Nechává své postavy zemřít a v dalším pokračování zase obživnout. To vše ovšem naprosto precizně, v duchu té nejvyšší ruské literatury, která se podrobně věnuje ději, který se odehrává převážně v člověku, nikoliv okolo něho.

Podstatnou část knihy zabírají filozofické a sociálně kritické statě, které jsou většinou autorovým odběhnutím od děje. Někdy je vkládá do úst postavám, většinou ovšem nepokrytě autor přiznává, že na děj kašle, že má potřebu se pro tuto chvíli vykecat, pobavit sám se sebou. Doslova. Děj tak jen doplňoval výtrysky autorova brilantního přemýšlení o světě, byl jen jakousi třešničkou, bižuterií, okrasou hutných proslovů a provolání. To vše bez patosu, bez hrdinského postoje, bez revoluční myšlenky vyzývající ke vzpouře. Autor se sám sobě často vysmívá, snižuje své závěry, vědom si vlastní omylnosti, vlastní nedokonalosti. Puškinův dům je zcela zásadní knihou předního ruského spisovatele. Je dobře, že byla vydána, je dobře, že byla napsána.

Na závěr značně obsáhlý úryvek z knihy.

„Lavinovitá konzumace a rozmnožování na základě olupování přírody, parazitování na přírodě a nahrazování všech forem tvorby kdejakou napodobeninou, prudký, fantastický pád pod sebe samého, kdy budeš sám sebe vlastní vahou drtit a lámat si vlastní kosti veškerou tíhou toho, co jsi zkonzumoval, sebral a nevydal, nevrátil – z člověka zbude nula, to je cesta pokroku. Možná – a to je ten nejoptimističtější předpoklad – že to, co se dnes ve světě odehrává, ne na sociálním povrchu těch procesů, ale v neviditelné hloubce jejich obsahu, že to je boj, souboj lidského rozumu s pokrokem (Boha s ďáblem podle starého pojetí). V tom případě má rozum za úkol dojít stůj co stůj ke kritickému (nezvratnému) bodu zpustošení Země pokrokem, zdiskreditovat všechny falešné představy, zůstat s holýma rukama a náhle pochopit tajemství… Pak dojde k revoluci ve vědomí – a Země bude zachráněna. Ale to je utopie, i když by byla jen vítaná. Jestli vůbec existuje nějaká tajná síla rozumu, protikladná k pokroku, pak působí paralelně s pokrokem – jsou to závody, které mají společný start a společný finiš. Rozum možná dohoní pokrok, ale to pak doběhnou do finiše současně, oba protrhnou v jednom okamžiku cílovou pásku (tou bude kritická čára nezvratnosti) – a bude pozdě sklízet plody duchovní revoluce, ty nestačí dozrát, semeníky puknou v kosmickém mrazu, nastoupí nezvratnost – odplata. Odplata přece může přijít jen ve chvíli poznání… Tak si to všechno hraje do ruky.“ [1]

[1] BITOV, Andrej. Puškinův dům. Vyd. 1. Praha. Paseka, 2014, 552 s. ISBN 978-80-7432-427-7. Str. 85-86