Holocaust je nutno stále připomínat

Recenze

Vytvořeno 17. 7. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Mnoho lidí s tím souhlasit nebude, zdá se jim, že téma holocaustu je už vyčerpané, jeho opakování je nudné a obtížné. Ale snad i ti, kteří zívají u textů pojednávajících o druhé světové válce a o zvěrstvech s ní spojených, ve skrytu duše tuší, že zapomenout na ně znamená dopustit znovu jejich dění. Proto je potřeba věnovat pozornost i knize, která se nově objevila v nabídce nakladatelství Novela bohemica Auschwitz, Auschwitz…: nezapomenu na tebe, dokud budu naživu napsané Maxem Rodriguesem Garciou.

Garcia svou knihu psal jako autobiografii i jako dokument určený potomkům - aby nezapomněli a aby pochopili. Říká se, že některé zkušenosti jsou nesdělitelné, nepatří k nim jen ty esoterické, ale hlavně ty extrémní. V dnešní době se slovo extrémní zážitek pojí spíše se zábavou, ale jak jinak nazvat léta strávená na rozhraní života a smrti? Kniha vznikla z velké části zásluhou autorovy manželky Pat. Po její smrti a na její počest vydal Garcia knihu znovu, rozšířil ji o dvě kapitoly a doplnil o eseje svých dětí a vnuků. Právě tyto eseje mají v celkovém kontextu obrovskou důležitost, k nim se ovšem vrátíme později.

Max Garcia se narodil v Holandsku v židovské rodině. Stejně jako ostatní Židé, byli i Garciovi po obsazení své země nacisty perzekvováni a posléze i odvlečeni do koncentračního tábora. Maxovi se s pomocí odboje podařilo po jistou dobu schovávat, nakonec však stejně svému osudu neunikl. Jednotlivé kapitoly jsou datovány, lze je však zhruba rozdělit na důležité etapy života hlavního hrdiny. Období relativně šťastného dětství, pobyt v koncentračních táborech a život na svobodě. Text si nezakládá na přísně lineární časové posloupnosti, jednotlivá období se mírně prolínají tak, jak na ně Max vzpomíná.

Text nemá ani v nejmenším umělecké ambice, autor jednoduše klade na papír myšlenky, které se mu postupně vybavovaly, a proto existují místa navždy zastřená milosrdným zapomněním. Týká se to samozřejmě období v koncentračních táborech.

Holocaust a věznění v koncentračních a pracovních táborech našly mnohé reflexe v beletrii, výraznou skupinu tvoří ty, jež sledují životu vězňů i po osvobození, ať už je to Rozhoupaný dech Herty Müllerové nebo Člověk bez osudu Imreho Kertésze. Hrdinové těchto knih přijíždějí domů a najednou jsou bezmocní, vykořenění. Nemohou se vrátit do svého původního života. Max zažívá podobný pocit, když se pokusí o návrat do rodného Holandska. Hledá možnost, jak se přestěhovat do Ameriky, a tak místo zahnívání a bezmoci vyvíjí činnost, která ho zachraňuje.

I když jsou informace o koncentračním táboře do značné míry kusé, narazí čtenář na pasáže objasňující Maxův psychologický vývoj. Vyjma několika zmínek se Maxovy vzpomínky jeví jako hodně sebestředné. Dobrovolně se izoluje v přesvědčení, že jako jedinec má větší šanci na přežití. Zmiňuje se o lidech, kteří mu pomohli, nikde není zmínka, že by on pomohl někomu jinému. Je to možné připsat jeho skromnosti, pravděpodobně je to ale spíše důsledek jeho postoje. Individualismus a vyčleňování se ze společenství se u něj později projeví jako psychický problém řešený psychiatrem.

Max Garcia se stal nejen zapřisáhlým odpůrcem nacismu, což je pochopitelné, ale také antikomunistou. Oba režimy považuje za zcela adekvátní a váží si demokracie víc, než je schopen člověk bez jeho zkušenosti. Z Garciovy nenávisti ke komunismu vychází jeden z podivných momentů - později, již jako americký občan, navštíví Evropu. Přesto, že projíždí komunistickým Polskem a Německem, uvádí opakovaně jen Československo jako otřesný příklad. Má snad autor k naší zemi ještě jiný vztah, než uvádí či si uvědomuje?

Důsledky věznění a hlavně hrozící smrti táhnoucí se dále celým zbytkem Maxova života lze vysledovat v jeho autobiografii, ale daleko lépe a výrazněji v esejích jeho potomků. Teprve z nich vysvítá, jak tíživá, doslova dusivá atmosféra vládne v rodině, která se díky Maxovi stala rodinou přeživšího holocaust. Jako kdyby celá rodina nesla jakousi obchodní značku, jíž se nemohou nebo nechtějí zbavit ani další generace.

Kniha Maxe Garcii nese stopy neprofesionality evokující autenticitu, možná i záměrné. Mnohé okamžiky v sobě mají potenciál napínavého a smrtelného nebezpečí. Takový přístup by však degradoval závažnost poselství o hrozbě stále aktuální ideologie nacismu a komunismu. V některých místech se vyskytují výrazy, které jsou mírně řečeno nešikovné. Lze předpokládat, že nejdou na konto překladatele, ten naopak přeložil Maxova slova velmi výstižně. Knihy podobné té Maxově už vznikat nebudou, pamětníci vymírají. Přesto se na holocaust zapomínat nemůže a téma bude stále otevřené, aby se, pokud možno, nemohly podobné události opakovat.

GARCIA, Max Rodrigues. Auschwitz, Auschwitz…: nezapomenu na tebe, dokud budu naživu. 1. vyd. Praha: Novela bohemica, 2014, 307 s. ISBN 978-80-87683-30-9.