Bezostyšná hanebnost bytí

Recenze

Vytvořeno 14. 8. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Thomas Bernhard pohrdal vlastním národem, národním uvědoměním, tou láskou k rodné hroudě, která připomíná víc výkal nemocného psa, nežli objekt vhodný k obdivu. V době psaní románu Vyhlazení se v Rakousku stal prezidentem bývalý člen wehrmachtu Kurt Waldheim, který tvrdil, že byl hned v úvodu své válečné kariéry zraněn a odvelen, což právě v roce 1986 bylo dokumenty vyvráceno (včetně fotodokumentů, na kterých Waldheim s úsměvem pózoval u oběšenců a mrtvol). Ač na něj byl činěn veřejný nátlak, aby po tomto odhalení odstoupil, Waldheim na své pozici tvrdošíjně setrval a doprezidentoval až do závěrečného gongu svého volebního období. Kniha Vyhlazení Thomase Bernharda o této kauze neřekne slova, a přesto z ní lze cítit ona příchuť vražedné minulosti Rakouska, té obojakosti politiky, která by vás samou láskou nejradši znásilnila a rozčtvrtila. A prodala se slevou ve výprodeji.

Thomas Bernhard Rakouskem pohrdal. Nenáviděl ho. Jeho nenávist byla až obsesivní. Nezvladatelná. Požírající. Nepohrdal historií Rakouska, ale jeho přítomností, jeho malostí a bezvýznamností. Jeho hospůdkami, kde to vřelo nacionálním socialismem, kde, kdyby to nebylo trestné, zdravilo by se řízným Heil Hitler. Nenáviděl Rakousko stojící na své historii, která světu dala, co mu dala. Důkaz malosti je ukazování na vlastní velikost. Ten ukazováček s krví za nehtem šťourající se v Mozartově výkalu. Ten štítivý národ podavačů cihel. Ta bída ducha. K zblití.

Kurt Waldheim, nacista, který se stal generálním tajemníkem OSN, tedy v organizaci, která by měla zajišťovat mír a soulad mezi národy. Vystřelil si Waldheim na zajatce? Oddělal nějakou tu vzpurnou veš, která se příčila režimu? Byl dobrým prezidentem? Idiotská otázka. Proč zmiňuju Waldheima, když s knihou neměl nic společného? Waldheim byl prototypem člověka, Rakušana, o kterých Bernhard psal a kvůli kterým pohrdl tolik svým národem.

V románu Vyhlazení je děj jen náznakem. A není ho zdaleka ani třeba. Bernhardova tvorba nepotřebuje děj, protože je postavena na myšlenkách, na psaní, na slovech. Vždyť půlku knihy stráví hlavní postava skloněna nad třemi fotografiemi, překrývá jednu přes druhou a vede obsáhlý a bolestný monolog, vyprávění k němému posluchači, pláč nad vlastní rodinou, nad vlastním národem.

Je Vyhlazení bezbřeze beznadějné a depresivní? Ani vzdáleně. Bernhard hledá a nachází krásu prostých lidí, nalézá jejich mírnou existenci, která jde, ztělesněna ve Vyhlazení profesí zahradníků, okopat svůj díl života, aby rostliny daly úrodu, aby květy zavoněly a prozářily svět barvami. Na druhou stranu jsou zahradníci pohrdáni a udupáváni vyšší kastou mysliveckou, zpitými řezníky lesa, odulou odrůdou vrahů z potěšení, ze sportu, z lásky ke smrti. Poslední kastou je pak rodina. Zkostnatělá deprimovaná hovada, jejichž potěšením je ponižování života a jeho zavírání do sklepení.

Bernhardova řeč stránkami plyne, bez přestání se vracející zpět a hledající v prvních slovech slova poslední. Není to lehké čtení, čtenáři není předloženo předžvýkané. Surová a syrová smršť slov. Bernhard popadl charaktery popisovaných postav a rozpitval je v nebývalé míře až na atomy, kde hledal původce všeho toho hnití. Zjistil, že všichni hnijeme. Zvnitřku. A v čím dál větší míře.

Kurt Waldheim byl možná dobrým prezidentem, přesto před tím tři roky střílel do nevinných lidí, byl možná dobrým tajemníkem OSN, ale střílel do nevinných lidí. Bernhard mu byl věčně se ozývajícím svědomím. Nelze zahodit vlastní minulost jen proto, že přestala být pro současný politický diskurs vhodná. Vyhlazení je geniální kniha. Dokonalá kniha. Nádherně ohavná kniha.

BERNHARD, Thomas. Vyhlazení. Vyd. 2. Praha. Prostor, 2014, 496 s. ISBN 978-80-7260-301-5.