Chátrající dům dětskýma očima

Recenze

Vytvořeno 28. 8. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Ať už patříme mezi vnímavé lidi, nebo naopak na vzpomínky moc nehledíme, přicházejí občas chvíle, kdy se každý z nás do minulosti zahledí. Často zjišťujeme, jak je paměť ošidná a pohrává si s námi. A což teprve když pátráme po první dětské vzpomínce! Byla určitě důležitá, když utkvěla v hlavě na celý život. Ve skutečnosti se však zpravidla jedná o úplnou banalitu, všední zážitek. Tereza Límanová o svých vzpomínkách napsala celou knihu a nazvala ji podle místa, s nímž se pojí. Domeček.

Tereza se se svými rodiči vrací po krátké emigraci po roce 1968 do Československa okupovaného armádami Varšavské smlouvy. To malá Tereza samozřejmě nechápe, pro ni existuje jen starý dům na Malé Straně, babička a děda, k nimž se spolu s rodiči přistěhují. Takové skutečnosti děti zpravidla vnímají pouze prostřednictvím svých rodičů, nepřímo, marginálně. Pro autora není jednoduché oprostit se od svých dospělých názorů a v textu zachytit pouze pohled dítěte. Tereze Límanové zjevně nic z toho problém nedělá. Dokáže nenásilně připomenout dobu, v níž vyrůstala ona i její vrstevníci, pomocí drobných zmínek o televizních seriálech, jako je Major Zeman či Kamarádi, nebo detailů typických pro sedmdesátá léta, ať už je to hlučný mixér bez víčka nebo prasklé záchodové prkýnko.

Domeček představuje něco, k čemu se upíná veškerá pozornost autorky, všímá si jednotlivých míst, hry světel a stínů i zvuků ozývajících se ve starém domě. Koncepce přísného omezení pouze na tento prostor se ovšem na okamžik rozpadá ve chvíli, kdy se autorka věnuje okolí a dětským hrám, vůním, chutím a předmětům.

Podrobnosti, které si autorka ze svého dětství pamatuje, jsou obdivuhodné, i když předpokládám, že mnohé z nich konzultovala se svými rodiči. Vůči čtenářům si určitě mohla dovolit určitý stupeň fikce, otázkou však zůstává, jak poctivá chtěla být sama k sobě. Mnohé ze vzpomínek si vybavují autorčini vrstevníci jako univerzální, i je kniha Domeček zavádí do doby jejich dětství. Autorka se nesnaží interpretovat vzpomínky jako dětské vyprávění, do minulosti hledí již dospělá Tereza.

Kniha nevypráví žádný příběh, podobá se spíše obrazu poskládanému z fragmentů - ne mozaice, ale koláži. Útržky jsou vysoce intimními vzpomínkami, zasahují do pocitů, radostí i strachů. Dospělí obvykle považují dětství za bezstarostné a z perspektivy jejich světa tomu tak snad i je, děsy a noční můry, které děti často prožívají, svědčí o opaku. Ani na ně Tereza Límanová nezapomíná.

Závěr se symbolicky spojuje se začátkem knihy v pomyslném kruhu, vymezujícím autorčino dětství. Vše se odehrává na malé ploše, v uzavřeném prostoru, který jen zřídka opouští - v myšlenkách i fyzicky. Pro dětskou mysl však může tento omezený prostor představovat celý širý ohromný svět.

Próza Terezy Límanové přirozeně svádí ke srovnávání s jinou knihou, tematicky podobnou, se Zázemím Jany Šrámkové. Takové srovnávání je ale, podle mne, prvoplánové, může být postaveno pouze na jednom atributu - místu reprezentujícím dětství. Domeček Terezy Límanové obsahuje čisté vzpomínky bez současnosti, která by textem neustále postupovala.

Próza Domeček ubíhá volným tempem, čtenář si ji musí vychutnávat, nepospíchat. Absence děje určitě nevyhoví těm, kteří hledají spád a akci. Pusťte se do ní v případě, že hledáte krásu slova, vzpomínky a ponor do dětské duše.

LÍMANOVÁ, Tereza. Domeček. Vyd. 1. Praha: Revolver Revue, 2014, 200 s. ISBN 978-80-87037-59-1.