Hororový příběh pro mládež i dospělé

Recenze

Vytvořeno 10. 9. 2014 3:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Nakladatelství Jota úspěšně navázalo na řadu knížek, které se pyšní nejen tajemným příběhem, ale také krásným grafickým zpracováním, fotografickým doprovodem a zaměřením na mladé čtenáře. Po Sirotčinci slečny Peregrinové Ransoma Rigsse (Jota, 2012) a knize Ve stínu černých ptáků od Cat Winters (Jota, 2014) přichází na knižní pulty novinka Asylum: Ústav pro duševně choré, jejíž autorkou je Madeleine Rouxová. Anotace slibuje, že „Kdo tam jednou vkročí, není pro něj cesty ven!“ Příběh má vyvolat mrazení v zádech a připravit čtenáři nejeden šok. Bude tomu tak skutečně?

Rouxová se ve svém příběhu zaměřila spíše na skupinu náctiletých čtenářů. Ukazuje na to nejen věk hlavních hrdinů, kterým je kolem šestnácti a v bývalé psychiatrické léčebně se ocitnou jako studenti letní přípravné akademie, ale také styl psaní. Autorka se nezabývá zdlouhavými popisy, nerozebírá psychologický profil hrdinů, spíše směřuje své vyprávění do hrůzostrašného prostředí bývalé léčebny. Knížka se čte jedním dechem, je opravdu těžké ji odložit, a to i pro čtenáře, kteří se již neřadí mezi mládež. Myslím si však, že by snesla mnohem pestřejší propracování situací, především psychologii jednotlivých postav, a vůbec by nebylo na škodu, kdyby díky tomu přibylo více stránek ke čtení. Přečetla jsem ji za jedno odpoledne, což je trochu škoda. Ráda bych se s ní „bála“ déle.

Pojďme si představit hlavní hrdiny. Patří k nim Dan Crawford, mladík, jenž miluje historii a psychologii a hodlá si ve škole rozšířit své znalosti. O historii samotného ústavu má velký zájem, nesetkává se však s přílišnou ochotou místních, aby mu k ní něco pověděli. Co je na ní tak tajemného, že ji nesmí znát? Druhou hrdinkou je mladá umělkyně Abby a posledním je její kamarád, homosexuál Jordan, který se potýká s nesouhlasem rodičů s jeho orientací a na přípravném kurzu je vlastně tajně. Jejich seznamování je poněkud krkolomné a některé počáteční hovory až trochu trapné. Zda to byl záměr autorky, nebo to tak připadalo jen mně (staršímu čtenáři), posuďte sami.

Když Dan najde ve svém nočním stolku podivnou fotografii ředitele ústavu se začmáranýma očima, prozradí mu spolubydlící Felix, že podobné fotografie spatřil v kanceláři ředitele ústavu, kam je sice vstup zakázán, ale on se tam v pohodě dostal. Vzbudí tak znovu Danův zájem o historii. Přátelé se proto vydají tajně i přes zákazy do bývalé ředitelny a nachází tam podivné věci. Nejsou to jen fotografie, jež zachycují jednotlivé procedury a bývalé zaměstnance, ale také zprávy a karty pacientů. Když se Danovi krátce poté objeví v emailu zpráva o pacientovi, která zmizí, než ji stačí přečíst, začne tušit, že se zde děje něco nekalého. Dostane se tak na stopu sériovému vrahovi, který zde byl léčen a patrně jako jediný z pacientů byl ze své posedlosti vyléčen. Je vůbec možné vyléčit sériového? A co se s ním vlastně po zavření ústavu stalo?

V první části knihy čtenář vnímá příběh jako zajímavou snůšku prapodivných událostí, zdařile propojených s historií ústavu. V další části se však začne stírat hranice mezi tím, co je reálné, a tím, co se zdá být neskutečné. Čtenář, který si po celou dobu říká, že to nebude o nadpřirozených jevech, ale o živé bytosti, jež někoho velmi dobře vodí za nos, začne být nejistý. V tu chvíli možná tuší, kdo za tím vším může stát, ale říká si, že to přece není možné… Ano, hlavního podezřelého není asi těžké vypátrat, je to celkem patrné již od samého začátku, i když ke konci příběhu se seznam podezřelých osob poněkud rozšíří. Není však zcela jasné, jestli se reálné zlo míchá i s nadpřirozenem.

Znovu musím poukázat na skutečně krásné grafické zpracování knihy. Nejenže každá kapitola je elegantně oddělená stránkou, jež připomíná starý opotřebovaný sešit, příběh dokreslují velmi zajímavé a pro někoho i děsivé fotografie. Jsou to záběry ze skutečných ústavů pro mentálně postižené a některé působí velmi ponuře. Když si představíte, že byste na takovém místě měli žít a nocovat, asi by se vám do toho příliš nechtělo. A právě na tom autorka vystavěla děj své knihy. Na děsivém prostředí, jež si pohrává s psychikou svých obyvatel. Bohužel právě ten druhý aspekt není v knize vůbec rozvinutý, přestože je jasně znát, že to je přesně ten důvod, proč se studenti chovají patřičným způsobem.

Když však přihlédnu k tomu, že kniha je psaná především pro mládež, a to svižným tempem, čte se velmi snadno a i dospělého čtenáře dokáže zcela pohltit, nemůžu, než ji doporučit dál.

ROUX, Madeleine. Asylum: Ústav pro duševně choré. 1. vyd. Brno: Jota, 2014. ISBN 978-80-7462-561-9.