Příběhy, které přežily staletí

Recenze

Vytvořeno 23. 9. 2014 3:00

Autor: Pavla Sklenářová

Jen málo fenoménů lidské kultury mělo podobný vliv v průběhu celých lidských dějin, jako má antická mytologie a kosmogonie.  Příběhy o hrdinech Perseovi, Héraklovi, Odysseovi se vypráví dodnes. Jestli žáci a studenti něco z antiky skutečně znají, jsou to řecké a římské báje a pověsti. Řecké mýty prostupují téměř celými dějinami kultury, od prvního známého sepsání Homérem a Hésiodem, až po současnou kinematografii, namátkou jmenujme Souboj titánů, seriál Herkules, či Dvanáct úkolů pro Asterixe, zábavnou narážku na úkoly, které měl složit Herkules. Jména římských bohů nosí kromě Země všechny planety sluneční soustavy.

Vynikající popularizační publikací na toto téma jsou Starověké báje a pověsti Rudolfa Mertlíka, které vyšly poprvé 1968. Současné, v pořadí již čtvrté vydání připravilo nakladatelství se stylovým jménem Argo. Argonauti plující po moři literatury zařadili na závěr knihy vzpomínky na autora v podání jeho syna Pavla Mertlíka a kolegyně překladatelky Jany Nechutové. V závěru je i spisovatelův stručný medailonek. V úvodu knihy se nachází několik ilustrací Petra Sládka k nejznámějším mýtům, samotný text je bez obrázků.

Rudolf Mertlík své dílo koncipoval jako soubor pověstí a mýtů, převyprávěných z jazyka původních zdrojů do jazyka stravitelného i pro mladé čtenáře. Stává se někým víc než překladatelem, stává se interpretem. V jeho podání ožívá dávná tradice vypravěčů, kteří svou činností udržovali a šířili tradiční chápání světa a jeho uspořádání. Jeho dílo přináší čtenářům nikoliv jen text k přečtení, ale především mytický prožitek, který dnešní uspěchané době plné konzumu zoufale chybí. To všechno v jazyce srozumitelném komukoliv, kdo umí číst. Čtenář se zde dozví, jak si staří Řekové představovali vznik světa, jak se zrodili olympští bohové a bájní hrdinové. Společně s Argonauty popluje po mořích za zlatým rounem, zaválčí si v Tróji a s Odysseem prožije těžký návrat domů.

Nechybí ani pověsti z řecké historie – o Kroisovi a Solónovi, ale i o perských králích. Poslední oddíl knihy je věnován pověstem římským – od prvního osídlení Latia přes příchod Aenea do Itálie, založení města Říma, únos Sabinek, až po období vlády posledního římského krále Tarquinia Superba. Je zde zařazen přehled nejvýznamnějších božstev a podrobný rejstřík.

Co zde určitě nenajdete, to jsou rozbory o stáří a původu pověstí či o jejich odlišných verzích. To pro běžného čtenáře není podstatné, důležité jsou příběhy. Z dobře vyprávěného příběhu se člověk nejen dozví přímo něco o dávných recích, ale nepřímo i o vztazích v tehdejší společnosti i o hodnotách, které daná společnost vyznávala.

Kniha je čtivá, psaná lehkým jazykem. Pověsti jsou rozepsány na relativně málo stranách, je to tedy ideální čtení před spaním pro ty, kteří si rádi v posteli čtou, ale nemají momentálně sílu na něco náročnějšího.

Ponořte se tedy, mladí i staří, do dob, kdy vyprávění hrálo v životě společnosti důležitější úlohu než dnes. Do doby, kdy ještě žili bohové a po světě chodili archetypální hrdinové. Kdy vyprávění bylo prakticky jediným všeobecně dostupným médiem a bylo více času naslouchat, ale i aktivně předávat moudrost skrytou v mýtech a pověstech dále.

Ukázka:

Zeus měl ze všech svých synů Héraklea nejraději. Zato Héra mu nepřála a celý život ho pronásledovala strastmi. Právě to však bylo příčinou, že se Héraklés skrze Héru tak proslavil.
Hned jak se narodil a byl ještě v kolébce, poslala na něho Héra dva veliké hady, aby ho zahubili. Ale Héraklés už tehdy potvrdil, že v něm vyrůstá silák, jakého dosud svět neměl. Když se hadi pozdvihli a přelézali okraj kolébky, aby se mu ovinuli kolem krčku, Héraklés se probudil a oba hady dětskýma rukama zaškrtil.
Když se to rozneslo po městě, kdekdo se přišel podívat na zázračné děcko, hotového siláka. Přišel i proslulý thébský věštec Teiresiás, moudrý slepý stařec, který rozuměl i hlasům ptactva. Teiresiás tehdy pronesl nad malým Hérakleem prorocká slova:
„Až toto dítě vyroste, čeká je mnoho práce a utrpení. Zahubí mnoho oblud a vykoná mnoho slavných činů, ale dosáhne slávy a nesmrtelnosti.“
Héraklés rostl jako z vody. Rodiče z něho měli velikou radost a pečlivě se starali o jeho vychování a vzdělání. Svěřili ho nejlepším učitelům, aby se učil moudrosti i tělesné zdatnosti a prospíval na duchu i na těle. Chlapec všechno brzy chápal a učení si rychle osvojoval. Rád střílel z luku, házel oštěpem, cvičil se zacházet s mečem, závodil a jezdil na válečném voze.
Jenom k hudbě neměl vlohy a ani nenalézal v tomto umění zálibu. Když ho jednou jeho učitel káral, Héraklés se rozhněval a udeřil ho lyrou do hlavy. Stařec se zapotácel a klesl k zemi mrtev. Marně pak Héraklés seděl u jeho mrtvoly, plakal a litoval svého činu. Mrtvého učitele již nevzkřísil.[1]

[1] MERTLÍK, Rudolf. Starověké báje a pověsti. 4. vyd., v Argu 1. Praha: Argo, 2014, 464 s. ISBN 978-80-257-1087-6, str.115-116.