Život postrádá dimenze

Recenze

Vytvořeno 9. 10. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Lehli jste si někdy do trávy, na postel, na podlahu, je jedno kam, a hlavou vám táhly myšlenky o tom, jak je existence nudná a šedá a až bolestivě nedokonalá? Ne, nebyla to nuda, kterou jste svým myšlením rozehrávali. Nuda ne. Zhnusení existencí. Pohrdání. Snad až odpor. Nenávist ke všemu existujícímu. Přiznejme si, jsou takové chvíle, kdy se člověka to plahočení od ničeho k ničemu prostě bytostně dotýká a až fyzicky ho bolí. Trapné tři rozměry. Dopředu, do stran a nahoru. A co dál? Kniha Plochozemí, kterou napsal Edwin Abbott, nedává odpověď, kam dál. Ukazuje jen bídu a mizérii naší slaboduché existence. Pojďme se na to s depresí v zádech podívat.

Autor vytvořil zemi, která je pouze plochou. Zemi, kde vládnou jen dva rozměry. Tedy dopředu a do stran. Zalidnil ji geometrickými tvary, jakými jsou třebas trojúhelníky, čtverce, šestiúhelníky či kruhy. A pustil se do vysvětlování, jak by takový svět mohl fungovat. Rozhovořil se o hierarchii. O rozpoznávání hodnosti za pomoci úhlů (obyvatelé dvou rozměrů před sebou vždy vidí jen úsečku, nedokážou zaměřit pohled nahoru ani dolů. Jsou odkázáni jen na pohled kupředu). Popovídal o evoluci. Popsal i část historie, kde poukázal na snadné zničení mocenského žebříčku „lůzou“ a zároveň na sílu strachu, kterou se dá lůza snadno ovládat. Rozhovořil se o ženách (původní kniha vyšla roku 1884, v té době se na ženy stále ještě hledělo jako na něco nižšího, než byl dobytek) a snažil se jim dát důstojnost, kterou jim společnost upírala.

V druhé části knihy začal autor ukazovat nedostatečnost dvou rozměrů. Nejdříve svého hrdinu, učeného čtverce, přesunul do Přímkozemí, kde vládne jen jeden rozměr. Čtverec se s pohrdáním snaží vysvětlit tamnímu mocnáři nedostatečnost jednoho rozměru. Snaží se mu vysvětlit druhý rozměr. Je vyhnán zběsilým hněvem. Poté je sám učený čtverec vyzdvižen do třetí dimenze. Zpočátku reaguje nesmírně vztekle a zuřivě. Nedokáže pochopit třetí rozměr, ač na něj hledí. Poté s údivem přiznává, že svět je krásný a je hozen zpět do dvou rozměrů. Zbytek života tráví v ostře hlídané věznici, protože třetí rozměr, to je v Plochozemí nesmírně kacířská myšlenka.

Autor mistrně poukázal na tři dimenze a záměrně zvolil tu prostřední, aby na ní mohl ukázat směšnost existence. Nebo lépe, směšnost našeho pohledu na existenci. Ono lpění na důstojnosti bytí, na hledání jeho smyslu. Na závěr knihy se ptá, kde je čtvrtý rozměr. Co je čtvrtým rozměrem. Ukazuje, že i my žijeme v bublině tří rozměrů a nedokážeme byť i jen pochopit rozměr čtvrtý. A kdybychom se s ním setkali, budeme reagovat zvířecí agresí, protože naše existence je odvislá od tří rozměrů. Čtvrtý rozměr by nám připadal tak…nepřirozený.

Narozením jsme se stali vězni tří rozměrů. Stali jsme se vězni mnohdy absurdního společenského myšlení, které nám diktuje být tím, čím jsme. A proto se zavalujeme všedností, realitou, zbytečnostmi. Nedokážeme pozvednout pohled…kam? Do čtvrté dimenze? K Bohu? V Plochozemí byl Bůh trojrozměrný. A v jádru zcela obyčejný. Z našeho pohledu. Je čtvrtá dimenze Bohem? Nebo jen další existence, smutná a zoufalá, která hledá pátý rozměr, která chce výš, dál, která si sem tam lehne do trávy, do postele, je jedno kam, a ztěžka zadržuje slzy, protože je si, v tu chvíli, v ten moment, vědoma, že další nádech je jen oblouznění v hnití a že snad smrt, snad alespoň ta, bude vysvobozením. Úlevou. Kéž by Bůh dal!

Zachvátila mne nevýslovná hrůza. Nejdříve byla všude kolem temnota a pak se dostavil nepříjemný, závratný pocit, že vidím způsobem, jakým jsem dosud nikdy neviděl. Viděl jsem úsečku, jež nebyla úsečkou, prostor, jenž nebyl prostorem – byl jsem sám sebou, a zároveň nebyl. Když se mi vrátil hlas, v zoufalství jsem vykřikl: „Takto vypadá šílenství, nebo peklo.“ „Ani jedno, ani druhé,“ klidně odpověděl pan Koule. „Takto vypadá poznání, toto jsou tři rozměry. Znovu otevřete oko a pokuste se dívat klidně.“[1]

[1] ABBOTT, Edwin. Plochozemí. Vyd. 1. Praha. Argo, 2014, 134 s. ISBN 978-80-257-1202-3.