Evžen Vladimíra Poštulky opět ožívá

Recenze

Vytvořeno 7. 10. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Většina spisovatelů s každou knihou uvádí do života i nové hrdiny. Pomiňme v tuto chvíli spekulace, zda se pod různými jmény a tvářemi ve skutečnosti  vždy neskrývá autor sám. Jen málokterý spisovatel vystačí celý život s jedinou postavou, i když výjimek z pravidla bychom našli určitě dost. Vladimír Poštulka k nim sice nepatří, nicméně s Evženem jsme se již v jeho díle setkali a nejde jen o pouhou shodu jmen. Nyní máme tuto příležitost opět - v novém románu Hřbitovní kvítí na smetaně.

Titul vypovídá o lecčems a kromě seriózních úvah zakládá i na mnohé spekulace. Čtenář si tak zřejmě, ještě dříve, než zamíří do útrob knihy, spojí název autorova prvního scénáře s pozdějším vystupováním Vladimíra Poštulky jako gastronomického publicisty a znalce dobrého jídla. Hřbitovní kvítí na smetaně však má více významových poloh a možnost jejich objevování představuje jeden z kladů knihy. Román je, jak uvádí sám autor v rozhovoru (zde), spleten ze tří provázků - Evženova příběhu, eseje o spisovatelích a autorovy biografie.

Kdo je Evžen?

Evžen svým způsobem opravdu představuje jakési autorovo alter ego. Vladimír Poštulka však do této postavy nepromítá své nesplněné sny a touhy, nelze říct, že by Evžen prožíval úžasná dobrodružství nebo by se dokázal vždy čestně postavit jakémukoliv protivenství. Evžen má sice některé autorovy rysy - pochází z Ostravy nebo vesnice u Ostravy, odjíždí hledat štěstí do Prahy, píše písňové texty...  Pro ztotožnění je to však velmi málo. V průběhu let spíše Evžen jako postava získal znaky jakéhosi polygonu, pokusného místa, na němž lze experimentovat s různými variantami minulosti. A na experimenty nezůstal Vladimír Poštulka sám. Dalšími vlastnostmi a osudy jeho obohatili hrdinu režiséři, když realizovali původní scénář. Evžen z Hřbitovního kvítí na smetaně je vyučený kuchař, nemyslím si ale, že by tato skutečnost měla větší význam, než legalizovat zmínky o oblíbeném autorově tématu - o jídle. Nicméně pro většinu čtenářů je průvodce místními gastronomickými specialitami rozhodně přitažlivější, než úchvatné popisy svařování tlakového potrubí.

Co se ve školní učebnici literatury nedočtete

Nerad bych školním učebnicím literatury křivdil. Přece jen - tu mou, ze které jsem se kdysi učil, napsala Hana Hrzalová a já doufám, že se od té doby leccos změnilo. O soukromí spisovatelů se ale pravděpodobně ani z těch současných příliš nedozvíme. Zato z knihy Vladimíra Poštulky můžeme, pokud chceme, čerpat doslova intimní informace. Prvotně projednává autor o spojitosti života světových autorů s jejich díly. Zabývá se jejich zvyky, vztahy i zdroji inspirace. Opakovaně se vrací k jejich sexuálním zvyklostem a zvláštnostem. Pohlíží na ně z odlišných úhlů, zákonitě se tak nevyhne občasnému opakování stejných informací na různých místech knihy. Pokud se čtenář ztotožňuje s premisou, že opakování je matkou moudrosti, bude mu takové pojetí plně vyhovovat. V každém případě si člověk zapamatuje i seriózní informace, pokud jsou v lákavém obalu. Je však nutno podotknout, že Vladimír Poštulka svou esej nepodal jako bulvár, který by měl nalákat kupce. Zabývá se myšlenou, jak jednotliví autoři reflektují svůj soukromý život ve svém díle. Tyto úvahy se táhnou celou knihou, jsou obsaženy ve všech třech pramíncích románového copu. Srovnání českých a světových spisovatelů dopadá velmi zajímavě, podrobnosti si však přečtěte ve Hřbitovním kvítí na smetaně.

Memoáry?

V anotaci knihy i ve výše zmíněném rozhovoru naznačuje autor, že jednou z linií románu jsou i memoáry. Ano, Vladimír Poštulka se často zmiňuje o svých osudech, zejména o době, již paralelně prožívá jeho hrdina. Účelem není, pokud mohu posoudit, uvést na trh svou biografii, takto kusá a zachycující pouze jedno období by ani neměla smysl, ale doplnit esej o vlivu soukromého života autora na jeho dílo a snad i demonstrovat v praxi, jak ošidné je hledat v textu tyto vazby. Literární vědci, či jak je na jednom místě autor nazývá literární detektivové, podobné výzkumy provádějí. Nechme nyní stranou skutečnou vědeckou hodnotu těchto snah, o tom, zda má být autor vnímán výhradně prostřednictvím svého díla nebo komplexně, lze vést dlouhé a neřešitelné spory. Vladimír Poštulka nechal čtenáře nahlédnout do způsobu své tvorby a částečně i odpověděl na otázku, odkud přišla inspirace k vytvoření jeho hrdiny.

K hlavním liniím románu – ke zmíněným třem pramínkům pomyslného copánku - se přidávají i další, vedlejší témata. Zmíněná gastronomie a také emigrace. V Poštulkově díle nepředstavují nic nového, použil je již několikrát, rozvíjí je zkušeně a s přehledem. Autor je výtečný a poutavý vypravěč. Celek tvoří čtivý a pozoruhodný text, v němž může čtenář najít nejen rozptýlení, ale i inspiraci k seznámení se s řadou světových autorů, na které buď pozapomněl anebo zanevřel na hodinách školní výuky literatury.

POŠTULKA, Vladimír. Hřbitovní kvítí na smetaně. 1. vyd. Praha: Dokořán, Jiskrová Jaroslava - Máj, 2014, 520 s. ISBN 978-80-7363-621-0.