Prázdnota v hlubinách nicoty

Recenze

Vytvořeno 14. 10. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Antiutopie. Rozklad společnosti. Naražení do mezí, které nelze překonat. A pokud přesto, tak za cenu ztráty vlastního lidství. Požírání mršin, požírání uhynulých těl lidí, s kterými člověk mohl před okamžikem handlovat o trochu jídla, vládní neschopnost, nekonečné represe, ohrožení, smrt na každém kroku. Beznaděj. Ta hrozivá, nesnesitelná, ohavná a šeredná. Vždyť naděje, ta neumírá, protože umírá poslední a s ní zhasíná i život. Antiutopie. Vypsání jemnosti a křehkosti našeho světa, naší reality poukázáním na její snadné zničení. Paul Auster, svého druhu spisovatel, sepsal knihu V krajině posledních věcí. Kniha má nálepku antiutopie. A měla by tedy být jakýmsi způsobem sociálně kritická, měla by vymlouvat člověku jeho pevné usazení se v sedle jeho reality.

Do které spadá kniha škatulky antiutopií? Do politické? Do survivalové? Nebo do citové? Do žádné a zároveň do všech. Což je její největší a podstatná chyba.

Anna Blumová se vydá hledat bratra do města, které je, z důvodů nám neznámých, v troskách. Nic v něm nefunguje, snad krom represí vůči obyvatelstvu. Není co jíst, není kam se schovat, nejsou zajištěny základní služby jako voda, distribuce, elektřina. Ve městě je chaos, řízený jen zdáním vlády. Zdáním? Zdáním. Funguje policie, fekál a pohřebáci. Zbytek je na lidech, kteří se jako stíny plouhají ulicemi a hledají „poklady“, které lze prodat překupníkům a za stržené si koupit nějakou tu pochutinu. Poklady tu reprezentují věci typu kalhoty, neporušené krajky, cigarety, lžíce, tužky, papír, cokoliv pro nás obyčejného a upotřebitelného.

V knize je k mání široký a podrobný popis vyvstalého světa, který nemá daleko k apokalypse. Vše je na hraně. Každý krok může skončit zabitím, znásilněním, okradením nebo prostým zbitím. Lidé jsou si nepřáteli. Spolupráce je možná jen stran výhodněji provedeného zločinu. Člověk jako kdyby četl popis naší reality, není-liž pravda. Celý děj je odvyprávěn formou dopisu kamarádce, která zůstala žít v nedefinovaném, ale očividně rozumnějším světě, nežli je samotné město.

Může se zdát, že kniha V krajině posledních věcí je nervy drásající. Postapokalyptický thriller, o kterém se čtenářovi bude ještě týdny po dočtení zdát. Není tomu tak. Kniha je, mírně řečeno, ukecaná. Nedává člověku zažít vzrušení z rychle a temně pádícího děje, ale zároveň mu upírá i jakýkoliv zásadní myšlenkový zápřah. Jen plyne, jako cestopis z Ugandy, z ulic plných nesnází a bídy, ale vše popsáno bez citu, bez prožitku. Jako kdyby onen cestopis psal cestovatel skloněn nad Google mapami. Jako kdyby neprožil to, co popisuje. Autor beletristické knihy musí dokázat svým fabulacím dodat život. Musí dokázat své postavy rozhýbat, oživit. Nestvořit jen Annu Blumovou, ale stvořit TU Annu Blumovou, což se Austerovi nepovedlo. Po hříchu nikoliv. Z celého psaní byla cítit umělá konstrukce, jakási znuděnost dějem. Mlácení prázdné slámy.

Na co by mohl autor v knize teoreticky narážet? Nějaké skryté sdělení, ukryté za množinou slov a vět? Ukrytou za zdáním pouhého děje? Mohl poukazovat na náš svět, na jeho bezradnost, násilnost, příchylnost ke zločinu a pohrdání bližním? Ano, jistě, mohl. Proč by ne. Mohl ukázat svůj smutek nad slabostí vstřícnosti, smutek nad marností lásky? Ale jistě. Mohl se pohoršovat v náznacích nad terorem skutečných vlád vytvořením fiktivní? Nu ano. Ale to vše, pokud to měl autor vůbec v úmyslu, mohl udělat elegantněji, nastříkané do lepších slov, do lepšího děje. Neudělal to.

Kniha končí slovy: „Tady Anna Blumová, tvoje kamarádka z jiného světa. Až dorazíme tam, kam máme namířeno, zkusím ti zase napsat, slibuju.“[1] Doufejme, že svou výhružku autor nemyslel vážně a nechá neuměle stvořenou postavu a její souputníky v blaženství odpočívat.

[1] AUSTER, Paul. V krajině posledních věcí. Vyd. 1. Praha. Prostor, 2014, 200 s. ISBN 978-80-7260-302-2.