Bojovníci za svobodu nebo jen parta zmanipulovaných dětí?

Recenze

Vytvořeno 16. 10. 2014 3:00

Autor: Jana Křepelová

Co všechno stojí za přesvědčením mladých muslimů, že sebeobětování je nejlepší cesta ke svobodě a k lepšímu životu? Přesně na tuto otázku najdeme odpověď ve druhém románu Mahiho Binebineho Boží koně ze Sidi Moumen.

Mahi Binebine je marocký spisovatel, básník, sochař a malíř. Debutoval románem Stín básníka, který vyšel v roce 2009. Letos se zúčastnil pražského Festivalu spisovatelů.

Román Boží koně ze Sidi Moumen je pro našince zvláštní svým úhlem pohledu. Jde totiž o zobrazení jakýchsi příčin fundamentalismu a terorismu v islámských zemích z pohledu muslimského spisovatele. A právě i to byl jeden z důvodů, díky kterým mě kniha i autor zaujali.

Spolu s mladým chlapcem Jašínem, hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem příběhu, se ocitáme na předměstí Casablancy, ve slumu Sidi Moumen. Od začátku je naprosto jasné, že Jašín vzpomíná na svůj život, svou rodinu a kamarády, když už je sám po smrti. Vypráví jednotlivé historky chronologicky, podle toho, kdy se udály. V několika prvních kapitolách se však věnuje představení svých přátel, s kterými si říkají Hvězdy ze Sidi Moumen.

Autor na prostředí a způsobu života ve slumu nic nepřikrášluje, naopak popisuje reálnou situaci. Všudypřítomná chudoba, hlad, kriminalita a smrt jsou v knize popsány z pohledu dospívajícího chlapce, který je ve středu všeho tohoto dění. Protože rodinám chybí peníze, musejí vydělávat i děti a to probíráním se odpadky na smetišti, či dokonce prodejem svého vlastního těla turistům. Už od útlého věku mají zkušenosti s drogami, násilím i sexem.

Ale v knize nenalézáme negativní ohlas všech těchto hrůz. Jašín toto vše bere jako samozřejmost, jako svůj každodenní chléb, který je spojený s jeho životem ve slumu. To dokazuje také jeho názor na smrt: Smrt však patřila v Sidi Moumen ke každodennímu životu, nebyla tak děsivá… Smrt tu byla stále, všudypřítomná. Zvykli jsme si na ni. Zabydlela se v nás a my jsme se zabydleli v ní. [1] Vedle toho nachází ve svém životě také pozitivní věci. Vedle tak potřebného přátelství je to u něj hlavně fotbal. Hvězdy ze Sidi Moumen jsou totiž fotbalovým týmem, který působí v „lize“ slumů. Fotbal je až do doby, kdy je Jašínovi šestnáct, jednou z nejdůležitějších věcí v jeho životě. Po jeho šestnáctých narozeninách se ale vše změní.

Chlapci ze slumu, stejně jako všechny ostatní děti, které tam bydlí, dospějí velice rychle. Odchází od svých rodin, shánějí si lepší práci, lépe nebo hůře se jim daří prodírat se životem. Islám, jehož pravou podobu jim ukazuje Abú Zubejr, jejich mentor, berou jako vysvobození, jako možnost pro lepší život. Naprosto se do něj ponoří a nemůžeme se jim divit. Ve cvičeních a modlitbách nacházejí únik z běžného života. Konečně mají vzor a mají pro co žít. Samozřejmě, že právě pro to, jak jejich život dříve vypadal, jsou velice snadno ovlivnitelní. Svému učiteli nic neodmítnou, ani vlastní život ne.

Kniha se nesnaží najít odpověď na otázku, kterou jsem použila jako název tohoto článku. Tu otázku jsem si položila já sama po přečtení Božích koní. Opravdu je terorismus a sebeobětování v očích mladých muslimů jediná cesta, jak dosáhnout svobody? Podle mě to často totiž není jejich přesvědčení, že je to, co dělají, správné. Je to opravdu spíše o zmanipulování mladých, nezkušených chlapců s těžkým životem, o čemž svědčí také fakt, že jejich učitelé se do akce nakonec aktivně vůbec nezapojili.

Hlavně pro tento fakt ve mně román vzbudil vlnu lítosti. Nikdy jsem nebyla zastáncem idey, že co muslim, to terorista. To ani v nejmenším. Ale po přečtení tohoto románu jsem daleko více porozuměla důvodům, proč se tyto hrůzy dějí. Pokud jste na vážkách po každých televizních zprávách, kde se objeví reportáž o muslimském džihádu, vřele vám doporučuji přečíst si Boží koně. Ne jen protože jde o poutavé líčení života v chudinské čtvrti, ale také pro to, abyste si (možná konečně) vytvořili názor na zástupy muslimských věřících. Konečný dojem z příběhu umocňuje také fakt, že je vystavěn na skutečných událostech, které se udály v Casablance v roce 2003.

[1] BINEBINE, Mahi. Boží koně ze Sidi Moumen. Vyd. 1. Praha: Práh, 2014, 152 s. ISBN 80-978-7252-536-2.