Obyčejný příběh Petra Štengla

Recenze

Vytvořeno 27. 10. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Podle některých psychologů může myšlenka, že patříme mezi obyčejné, tuctové jedince nevyčnívající ze stáda, způsobit frustraci. Toužíme být něčím originální, a pokud to nedokážeme jinak, třeba si jen stěžujeme u lékaře na nějakou nemoc. Ve chvíli, kdy od něj uslyšíme: „To je vašem věku normální,“ upadáme opět do otupělé průměrnosti. Podobné pocity určitě zažívá i hrdina knihy Petra Štengla To si vypiješ!

Tím hlavním hrdinou je Pupíček, autor ho rozmarně pojmenovává všemi možnými variantami této nepříliš chlapské přezdívky. Pupíček se narodí, chodí do školy, pak narukuje, ožení se, propadne alkoholu, vyléčí se, jako padesátník se zamiluje do mladého děvčete, také z toho se nějak dostane, život jde dál. Částečně mu jej zpestřují umělecké ambice, ovšem neuspokojené. Tuctový život, napadne ho, když ze sluchátek nějakého kluka slyší typické tuc, tuc.

Čapkův hrdina v Obyčejném životě rekapituluje. I když na počátku čtenáře přesvědčuje o vlastní nevýznamnosti a fádnosti svého života, další slova jej usvědčují pokud ne rovnou ze lži, pak alespoň ze špatného úsudku. On se však se svým údělem být průměrným a obyčejným smiřuje, dokonce se do této polohy stylizuje. Petr Štengl vytvořil právě opačnou postavu. Pupík touží po neobyčejnosti, po pozornosti, chce, aby si ho někdo všímal, alespoň jeho žena. Z touhy po pozornosti pramení jeho bolestínství, jeho nejistota projevující se v psychické labilitě. Pupíček je v podstatě věčné dítě, s dětskou duší prožil celý život, zůstala mu do padesátky a pravděpodobně se jí nezbaví do smrti.

Stejně jako jsou rozmarné všechny ty varianty Pupíkova jména, působí tak i autorovo vyprávění. Neplyne souvisle, Petr Štengl na sebe vrství drobné příhody od dětství až po střední věk, přesto vypovídá mnohé o životě jeho generace. Dětství, dospívání a část dospělého života prožili za socialismu, mnozí se po změně režimu nedokázali přeorientovat na odlišné vztahy. Důležitou rekvizitou Štenglova textu je Praha. Přestože nevyužívá prvoplánové atmosféry tajemných zákoutí a starých památek, jinde než v hlavním městě by se Pupíkův příběh odehrávat nemohl a bez opakování motivů žebrajících bezdomovců či obrázků z metra by se kniha utápěla pouze ve vnitřních pocitech hlavního hrdiny. Ty jsou sice jeho vrstevníkům velmi blízké, že se s ním i dokážou ztotožnit, ale nabízela by se otázka proč číst knihu, když mohu číst sám v sobě?

Hrdina Štenglovy knihy se jeví poněkud nevyhraněně. Ani kladný, ani záporný, ani sympatický, ani protivný. Většinou se autor snaží ovlivňovat čtenáře, lehce jimi manipulovat, aby přijali jeho pohled na své postavy. Hrdinové současné literatury si málokdy dovolí být černobílí, moderní čtenář si zvykl na komplexní, psychologicky dobře propracované charaktery, přesto si je pod vlivem autora začlení do určité škatulky. Pupíka si ale musí zařadit sám, stejně jako člověka, kterého potkává poprvé. Předpokládám, že někomu bude sympatický, někomu naopak nepřekonatelně protivný. Sympatie může získat od těch, kteří se s ním dokážou ztotožnit, od lidí s podobnými zkušenostmi a problémy. Opačný vztah si vyslouží svým bolestínstvím a slabostí.

Zdánlivý handicap knihy, nejednoznačnost Pupíkových vlastností, je pro čtenáře zvyklé aktivně přistupovat k textu velmi zajímavý, zbytek obstará lehkost vyprávění, překonávající nepříjemná témata, jako jsou závislost na alkoholu a neschopnost realizovat své ambice. Textů mapujících životní osudy lidí vyrůstajících za socializmu se v posledních letech vyrojilo mnoho. Lze říct, že hlavní vlna již dokonce opadla. Titul To si vypiješ! se však mezi nimi určitě neztratí.

ŠTENGL, Petr. To si vypiješ!. Vyd. 1. Praha: Novela bohemica, 2014. 148 s. Vlny (Novela bohemica). ISBN 978-80-87683-34-7.