Igelitkové pivo

Recenze

Vytvořeno 23. 10. 2014 3:00

Autor: Iveta Lužná

„Vono se to má tak, že si ho [mládí] člověk může prodloužit až do třiceti,“ objasňoval Blafy. „Pak je z něho rovnou bezdomáč.“ [1] Prodloužené mládí v pojetí tří hrdinů Rimminenova románu Igelitkové pivo spočívá v bezstarostnosti jejich životů. Netrápí je zodpovědnost, povinnosti, domluvené schůzky ani ubíhající dny. Snad jen aby bylo na pivo. A kafe.

Nic jim nebrání žít své životy tempem, které jim vyhovuje. Maršál tráví většinu svého času spaním, a když mu to okolnosti nedovolují, alespoň se zasní. Podnikavý Blafy by si opravdu chtěl zahrát kostky. A Henninen… tomu by ke štěstí stačila jen trocha lásky, ale dnešek mu hází klacky pod nohy.

Igelitkové pivo, pojmenované po experimentu v jedné z Blafyho historek, začíná popisem slunečného rána na jedné z helsinských ulic, kde projíždějí auta, lidé spěchají do práce nebo pijí první kávu a nějaký podivný stařík obtěžuje kolemjdoucí. A taková je celá kniha – jako kofein a ostré ranní slunce.

Dalo by se říct, že se toho v románu moc nestane. Maršál si dá ráno kafe, přitom se přidají oba kamarádi. Pak se zvednou, jdou někudy někam jinam, odtud se zase někam přesunou, občas si někde dají pivo nebo kafe a pokračují v bloumání, až je nakonec nový den a kniha skončí.

Jestli si potrpíte na spletité děje plné dobrodružství a zvratů, asi vás kniha nezaujme. Kniha plyne v líném tempu odpovídajícím Maršálově spavosti, z nějž sem tam vystřeluje krátká akce. Ale že se moc nestane, neznamená, že se nic neděje. Jejich bloumání je totiž proniknuto ději velkými i malými: nejde jen o občasné nehody hlavních hrdinů během všeho toho chození a drobné příhody kolemjdoucích, dějovostí překypují i snové vize, zprostředkující úvahy i události, zevrubné popisy okolí plné nápaditých přirovnání či líčení nedějových situací, zaměřené na detaily. A to vše je prodchnuto nenápadným humorem, který vás sem tam přinutí se zasmát.

Nejde ani tak o vtip situační, příhody jsou spíše tragikomické. Zábavná je právě vynalézavost jazyka, ať už ji přiřknete autorovi nebo překladateli (Vladimír Piskoř).

Vrabčáci poskakovali mezi stoly s poněkud přehnanou nebojácností a odhodlaností vzhledem k tomu, že ve skutečnosti se na nic jiného než prosté poskakování nezmohli. Na druhé straně ulice ve třetím patře domu, který vypadal jako po bombardování, seděla černobílá tlustá kočka a dívala se na všechno svrchu tak klidně, že si o ní člověk musel pomyslet, že má buď železné sebevědomí, nebo přinejmenším bezpečnostní řetízek. [2]

Nemusíte znát Helsinky ani Finy, abyste se vžili do kůže těch tří, někdo by řekl vagabundů, flákačů či ochlastů. Můžete se ptát: vyhovuje jim to, nebo jsou jen ztraceni v kolotoči naprosto stejných dnů, chybí jim vůle něco s tím udělat, někam se pohnout, vydat se do neznáma? Chcete-li, můžete si z knihy vytáhnout zprávu o současné situaci mladé finské generace, vzdělat se v helsinském místopisu nebo se naučit, jak nejlépe strávit den na ulici – pokud ale nic takového nemáte v úmyslu, kniha skvěle poslouží jako prosté odreagování od světa, kde všechno musí mít nějaký cíl nebo opodstatnění. Prostor Igelitkového piva totiž slouží k žití a nic víc nevyžaduje.

[1] RIMMINEN, Mikko. Igelitkové pivo. Vyd. 1. Zlín: Kniha Zlín, 2010, 268 s. ISBN: 978-80-87162-75-0. Str. 87.
[2] Tamtéž str. 78.