Zázraky v mrazu aljašské divočiny

Recenze

Vytvořeno 3. 11. 2014 2:00

Autor: Iveta Lužná

Holčička se zlatými vlasy a ledově modrýma očima, která přichází s prvními vločkami, přátelí se s divokou liškou, běhá po sněhu s lehkostí peříčka a žije v zimním lese. Zlomyslný přelud? Splněné přání? Nebo jen ztracené dítě? Román Dcera sněhu od Eowyn Ivey.

Jacka a Mabel čeká druhá zima strávená na Aljašce. Přijeli sem tehdy plni nadějí, ale věci nejdou úplně podle plánu. Kamenitá půda nechce podlehnout pluhu, přibývající léta nedovolují pracovat naplno, peníze docházejí, zato bolestné vzpomínky zůstávají a s nimi i nesplněná touha po dítěti, nepřekonatelné odcizení a věci, o nichž se nemluví.

Co si pak má člověk myslet, když sněhulačka, postavená manželi z prvního sněhu, přes noc zmizí a v lese se objeví dívenka v modrém kabátě?

Mabel si vzpomene na starou pohádku a čím víc o dívce ví, tím víc věří nemožnému. Nesnáší teplo. Je plachá. Vyvolává sněhové bouře. Dítě vidí jako dar z nebe a nehodlá o něj přijít. Jack občas taky nevěří svým očím, ale vidí svět racionálně, takže si takto vysvětluje i důvody dívčiny existence.

Eowyn Ivey se starou pohádkou o Sněhurce (té bez trpaslíků) inspirovala nejen v námětu, ale i v dalších motivech. Děj rozdělený do tří částí se drží daných osnov, protože se však nesoustředí jen na pohádku, není předvídatelný. Kniha je sice pojmenována podle postavy z lesa, pozornost však zaměřuje na ty dva ve srubu. Počáteční zoufalá situace, následné seznamování s dcerou sněhu a její vliv na život a vztah Jacka a Mabel jsou tím, co autorku doopravdy zajímá.

Přidanou hodnotou příběhu je prostředí. Kniha čtenáři přibližuje tvrdý život na Aljašce počátku minulého století, ale i kouzlo zasněžené divočiny, která je nebezpečná a krásná zároveň. Místo, kde vás od sousedů dělí kilometry, kde zimu přežijete jen díky losímu masu, pokud si ovšem toho losa ulovíte, a kde v noci bývá skutečná tma (pokud není zrovna polární den). Přestože se děj odehrává během mnoha ročních období, zima už z povahy zápletky převažuje a dýchá z každé stránky. Autorčina prvotina je psána jazykem nijak zvláštním, avšak nadmíru čtivým.

A jak je to tedy s tou dcerou sněhu? Zimní víla, nebo obyčejné dítě? Autorka umně poodhaluje nová fakta, hraje si s přímou řečí, střídá pohledy Jacka a Mabel, s nimiž se mění i vyznění příběhu, takže se můžete chvíli přiklánět k té, chvíli k oné variantě, jak vám zrovna nálada a rozum velí. Konečné vyznění příběhu tedy bude záležet hlavně na vás samých.

Ukázka z knihy:

Když se otočila, aby zavřela dveře, zahlédla mezi zasněženými jedlemi za jejich dvorem něco modrého. Zaostřila zrak a neviděla už modrou, ale místo toho zrzavý kožich. Modrá látka. Zrzavý kožich. Dítě, hubené a rychlé, v modrém kabátě, prochází mezi stromy. Mrknutí a malý kabátek byl pryč a viděla jen plíživý kožich, jen na okamžik, jako mizerné černobílé obrázky, které viděla v osvětleném boxu v New Yorku, který fungoval na mince. Objevující se a mizející pohyb, dítě a divoké zvíře, každý přerušovaně bliká. [1]

[1] IVEY, Eowyn. Dcera sněhu. Vyd. 1. Praha: Fortuna Libri, 2012, 391 s. ISBN: 978-80-7321-650-4. S. 61.