Nevšední hrdina ještě méně všedních dní

Recenze

Vytvořeno 5. 11. 2014 2:00

Autor: Jana Křepelová

… ne každý bojovník nosí zbraň. Ta není jeho odznakem. Odznakem bojovníka je vůle. Pevná. Vytrvalá. Nezdolná a trpělivá. [1] Pavel Stehlík, autor knihy Do temnoty: zpověď českého vojáka v Afghánistánu, nemá ambice stát se spisovatelem. Jde mu o to, aby lidem vypověděl svůj velice zajímavý životní příběh. A že se mu to povedlo na sto procent, zjistíte hned po přečtení první kapitoly.

Pavel vás vtáhne do děje svým autentickým vyprávěním, které nijak nestylizuje. Píše prostě tak, jak mluví. Využívá obecnou češtinu, expresivní výrazy a vulgarismy. Mimo jiné se v knize objevují naprosto trefná a neotřelá přirovnání: Točila se nám z toho všeho hlava jako puberťákovi v sexshopu. [2] Stejně tak využívá vojenského slangu přesně, jako to dělá ve své práci. Pavel Stehlík je totiž voják z povolání. Jeden z profesionálních obránců naší republiky a potažmo také našich životů.

Kniha se skládá z několika částí, které na sebe chronologicky navazují. Děj se samozřejmě odehrává v minulosti a v reálném čase. První částí je Pavlovo rozhodnutí stát se profesionálním vojákem, které se v něm rodilo dlouhá léta. Armáda totiž nemůže být jen prací, musí být také koníčkem a posláním. Člověk se jí musí věnovat, musí se chtít stále zlepšovat, poznávat své limity a snažit se je překonat: … bejt vojákem je služba. Služba svý zemi. A ta nekončí s odpískáním pracovní doby. To musíš mít v srdci. [3] Pavel všechna tato kritéria splňoval a do armády se bez problémů dostal.

Další část je věnována náročnému výcviku. Autor popisuje vojenskou přípravu na útvaru a také kurzy, které musí vojáci (bojovníci, jak také říká Pavel Stehlík) absolvovat, než mohou vycestovat do Afghánistánu (nebo kamkoliv jinam). Lidé si při náročné přípravě sáhnou na samé dno svých psychických a fyzických sil. Musí být také velice všestranní, aby se stali platným členem týmu. Protože v armádě jde hlavně o kolektiv:
V armádě je totiž jedno, co máš za sebou, kdo jsi nebo odkud jsi. Ty rozdíly pomáhaj stírat povinnosti, který musíš plnit. A v armádě je všechno postavený na jednotce. Kolektivu. A tudíž týmový práci. [4] 

Větší část knihy je věnována přímo misi v Afghánistánu. Když jsem četla o jednotlivých patrolách a úkolech, mrazilo mě v zádech. Obdivovala jsem psychickou sílu, kterou v sobě musí vojáci mít. Popisy prostředí, setkávání s Afghánci i s jinými vojáky jsou opravdu velice silné. V této části se objevuje také velice hluboké poznání, že je opravdu jedno, jakou má voják barvu kůže a jakou obléká uniformu. V jádru jsou všichni stejní. Jsou to muži a ženy, kteří brání svou vlast a bojují za lepší svět. Jsou to lidé, o které se doma někdo bojí a někomu doma se po nich stýská. A je velice povzbuzující číst, že si tito lidé dokáží bezelstně pomoci, i když se předtím nikdy neviděli a asi se po návratu domů také už nikdy neuvidí.

V další části se přesouváme od ostříleného hrdiny afghánských plání k mladému muži, který se musí po všech těch profesních „překážkách“ vypořádat hlavně se svým vlastním tělem. Těžká nemoc, která jeho život obrátila naruby, ho chtěla položit na lopatky. To se jí ale nepovedlo a způsob, jakým s nemocí praporčík Stehlík bojoval, je velice obdivuhodný. A právě zde úplně dostál mottu, které jsem uvedla na začátku. Není třeba, aby měl bojovník zbraň. Daleko důležitější je, aby měl pevnou a nezdolnou vůli. A ta určitě praporčíku Stehlíkovi nechyběla a nechybí.

V některých okamžicích jsem se u četby této knihy usmívala, v některých mi bylo do pláče. Celou dobu jsem Pavlu Stehlíkovi fandila, aby všechno, co si předsevzal, také dokázal. A to se mu povedlo. Zatím dotáhl svůj život nejdál, kam mohl a určitě v tom bude pokračovat i v budoucnu. Vážím si ho pro to, co prožil, a pro to, jak se k životním zkouškám postavil čelem a úspěšně s nimi bojoval. Je to silný člověk se silným příběhem, který určitě stojí za to, abyste si ho přečetli.

[1] STEHLÍK, Pavel. Do temnoty. Zpověď českého vojáka v Afghánistánu. Vyd. 1. Brno: CPRESS, 2014, 240 s. ISBN 978-80-264-0515-3. S. 208.
[2] Tamtéž, s. 30.
[3] Tamtéž, s. 40.
[4] Tamtéž, s. 29-30.