Nejednoznačnost jemnocitu

Recenze

Vytvořeno 11. 11. 2014 2:00

Autor: Iveta Lužná

Malebné, až utopické městečko, jedna tak trochu výjimečná žena, hovory o kráse, literatuře a myšlenkách – to na vás čeká v Procitnutí slečny Primové, románové prvotině španělské autorky jménem Natalia Sanmartin Fenollera. Také je to však kniha o sebeklamu a sebevědomí, o skutečnosti a zdání i o pýše a předsudcích.

Děj knihy se téměř výhradně zbývá pobytem slečny Primové v San Ireneu de Arnois, městě jakoby vytrženém z minulého století, jehož obyvatelé ctí tradice a opovrhují moderním vzděláváním, což však působí spíš jako projev pokroku, než jako zpátečnictví. Lidé, kteří se tu sešli, jsou vskutku osvícení a plní myšlenek, ať už debatují o umění či o podstatě manželství. Stáhli se z velkého světa, aby mohli doopravdy žít.

V knize převažují rozhovory, přímá i nepřímá řeč, myšlenky hlavní hrdinky. Témata rozprav se točí kolem různých názorových postojů, zasahují do oblasti náboženství, literatury či třeba feminismu. Pokaždé však vypovídají o životě, o světě kolem nás, na nějž každý mluvčí nahlíží jinak. Samotné dění není nijak zvlášť komplikované – děj se opírá o jednu zpočátku předvídatelnou romantickou zápletku, která tvoří pozadí k oněm diskuzím o pojmech a idejích, povyšujícím příběh nad banální romantiku. Osou příběhu však není milostný vztah, ale vývoj Prudencie Primové.

Tato vysoce vzdělaná a inteligentní žena, něco přes třicet, se považuje za bytost narozenou v nesprávném století, osobu s vysoce vyvinutým smyslem pro krásu, jemnocit a pravdomluvnost, což jsou hodnoty, které v moderním světě pozbývají na důležitosti. Na první pohled tak dokonale pasuje do prostředí, které se jí tu otevírá. Jak je však z názvu patrné, slečna Primová si teprve musí něco důležitého uvědomit, a pokud čtenář procitne dříve než ona, může si plně užít hru autorky se svou hrdinkou, která přes všechnu svou domnělou vznešenost a jemnocit působí místy až komicky. Nakonec se však onoho prozření dočká a čtenáři přinese hloubavé postřehy o moderním způsobu života.

San Ireneo je místem, kde lidé vědí, co je důležité, kde se učí poznávat sami sebe a vyrovnávají se s černými dírami ve svém nitru. Místem, které působí lidsky. A moudře. A na rozdíl od slečny Primové, té ze začátku příběhu, je výjimečné doopravdy a ne jen zdánlivě.

…mládí by mělo být tak naivní, jak nám to jen naše přirozenost dovoluje, drahoušku. Mladý člověk kráčí světem s jistou nevinností, dívá se na svět kolem s údivem a iluzemi. Později, jak jde čas, odhalí, že věci nejsou takové, jak si představoval, a mění se. Tehdy ztrácí onen jas, ztrácí naivitu, jeho pohled se zakalí a zčerná. Na jednu stranu je to velmi smutné, ale na druhou je to nevyhnutelné, neboť bolestí dozráváme. (…) Dnešní mladí posouvají dětství až do období, kam už nepatří, jsou nezralí a nezodpovědní ve věku, kdy by již takový být neměli. Ale současně velmi brzy ztrácejí čistotu, přicházejí o nevinnost a svěžest. To, co vám řeknu, vám bude asi připadat divné, ale brzy stárnou. [1]

[1] SANMARTIN FENOLLERA, Natalia. Procitnutí slečny Primové. Vyd. 1. Brno: Host, 2014, 282 s. ISBN: 978-80-7491-168-2. Str. 241.