Norská sága pokračuje…

Recenze

Vytvořeno 25. 11. 2014 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Na jaře 2014 vyšla kniha Stavitelé mostů. Jejím autorem byl Jan Guillou a zahajovala několikadílnou ságu o třech norských bratrech, kteří dostali šanci vystudovat v Drážďanech, stát se inženýry a změnit tak svůj osud. Přestože měli za studium „zaplatit“ službou svým mecenášům a postavit společně bergenskou železnici, ne všichni dostáli svému úkolu. Zatímco nejstarší z bratrů – Lauritz - odjel do Norska, aby splnil úkol a vydělal peníze na sňatek s německou šlechtičnou, Oskar zhrzený láskou a okradený o peníze, které jim měly pomoci postavit se na vlastní nohy, odjel do Afriky. A tak jeden bratr stavěl mosty pro bergenskou železnici, druhý je stavěl v Africe. Co však třetí a nejmladší bratr Sverre?

V prvním dílu byl Sverre téměř opomíjen. Tu a tam se v textu mihla nějaká informace, takže čtenář věděl, že Sverre je homosexuál, že se zamiloval do anglického šlechtice a odjel s ním na jeho panství. Co se však se Sverrem celé ty roky dělo, o tom čtenář – stejně jako jeho bratři – neměl ponětí. A já si ve své recenzi posteskla, že právě příběh nejmladšího bratra mě láká nejvíce. Dočkala jsem se a na podzim roku 2014 držela v rukou druhý díl s názvem Norský dandy.

Kniha má velmi krásný obal, tak jako Stavitelé mostů. Barevně je laděn do černočervených tónů a dominují mu béžové siluety dvou mužů. Na počátku si krátce zopakujeme ve Sverreho vzpomínkách promoci a poslední okamžiky, které strávil s bratry. Pak už putuje se svým milým do Anglie vstříc novému životu. Životu plnému nadějí, ale i obav. Sverre se dostává do světa, o kterém až doposud neměl ani ponětí. Stává se součástí šlechtické rodiny, společenského života i umění. Zatímco jeho přítel se věnuje podnikání a své vzdělání bohatě zúročuje ve správě rodinného jmění, Sverre inklinuje k malbě. To, co se zpočátku zdá jako volnočasová zábava, se mu postupně dostává pod kůži. A tak se sbližuje s Albertovou sestrou Marggie, maluje její portréty a proniká do zhýralé společnosti londýnských akademiků.

Spolu se Sverrem si prožijeme okamžiky, které jsou pro období počátku 20. století velmi charakteristické především pro oblast Velké Británie – nevraživost k Francii, odmítání francouzského umění na konzervativní anglické půdě, ale i těžkosti první světové války. Kromě Británie navštívíme s oběma milenci a jejich sestrou Norsko, kde Sverre maluje procítěný portrét své matky, ale také Afriku, kde se věnuje malování místních domorodců – Masajů. Zatímco anglické dobrodružství přináší zcela nový pohled a názory, Norsko a Afrika vyvolávají ve čtenáři vlnu otázek – jedná se o návrat k čemusi známému, co nám připomene první díl? Nebo se jen autor opakuje a nepřináší tak nic nového? V Norsku sledujeme scénu, která v prvním díle chyběla, a to setkání s matkou a její reakci na syna – homosexuála. Oproti tomu Afrika nic moc nového nepřináší. Nepociťovala jsem v ní žádnou celistvost a jen jsem měla pocit, že se autor vrátil k tématům, které se v prvním díle osvědčily.

Osobně mi bylo téma druhého dílu bližší, jak jsem očekávala již na jaře. Je hodně otazníků, které se po přečtení Norského dandyho vysvětlily. Přesto mám pocit, že se druhým dílem sága uzavřela a už není o čem dál psát. Proto si kladu otázku – o čem bude třetí díl? Začnou bratři spolupracovat společně? Půjde jim to? A jaký bude přínos jejich práce pro společnost? Odpověď pochopitelně neznám, a proto mi nezbývá, než se těšit, až nakladatelství Host vydá třetí díl s názvem Mezi červenou a černou.

GUILLOU, Jan. Norský dandy. 1. vyd. Překlad Helena Matochová. Brno: Host, 2014, 311 s. ISBN 978-80-7491-054-8.