Paměť jednoho národa plná mýtů a pravdy

Recenze

Vytvořeno 27. 11. 2014 2:00

Autor: Iveta Lužná

Za časů vzdálených nám několik století se odehrává příběh Muže, který rozuměl hadí řeči, zobrazující střet pradávného a moderního světa v zemi Estonců, kteří tak stojí před volbou, zda se přizpůsobit či nezapomenout.

Andrus Kivirähk popisuje svět mizící s příchodem křesťanstva, cizinců obdivovaných místními lidmi, kteří do země přinesli mnohé novoty a výdobytky doby. Těžkou práci na poli, stavovský systém a myšlenku celoživotní služby, těžce vydřený chleba pochybné chuti a maso jen pro vyvolené. Proti tomu stojí svobodný lid lesa, kterému netřeba lovu a zbraní, aby si obstaral potravu, protože zná hadí řeč, již všichni tvorové uctívají. Jenže život na vesnici je prostě v módě, takže zůstane jen jeden – ten, co vypráví svůj životní příběh.

Leemet se narodil ve vesnici, protože jeho otec byl omámen novotami z ciziny. Poté, co mu medvěd ukousl hlavu, vrátila se Leemetova matka s dětmi do lesa, protože vesnicí opovrhovala. A tak se Leemet od strýce naučí hadí řeč, skamarádí se se zmijemi, jak je to tu běžné, a prožívá své dětství i dospělý život v lese, pozoruje stoupající vliv vesnice, ztráceje v jejím stínu přátele a doufaje, že se jednou vrátí staré pořádky.

Zmije nemohou nikdy lidi úplně pochopit, třebaže mluvíme jedním jazykem. Chovají se k lidem jako k mladším bratrům, jež starší bratr milostivě naučil své tajné řeči, a oni teď ten drahý dar nesmyslně zahazují a dobrovolně se odsuzují k ježčímu či hmyzímu rodu. Hadi byli hrdí tvorové, nesnášeli tupost a lidí, kteří opustili les, jim nebylo ani trochu líto. Zřejmě už lidské pokolení vymazali z mysli jako sousto, jež spadlo do řeky a proud je rychle unáší pryč – je nenávratně ztracené. Odešli, tak ať! Hadi nepotřebují lidi, byli přesvědčeni, že se obejdou i bez nich. [1]

Ten moderní svět, z velké míry zosobněný vesnicí, se projevuje především hloupostí a naivitou jejích obyvatel, nekritickým obdivem ke všemu z ciziny a opovrhováním tím, z čeho vzešli. Dívky tu žijí v naději, že si jich jednou všimne nějaký rytíř, s nímž by mohly strávit jedinou noc na hradě, mladíci si zoufají, že se v zemi ještě nezavedla kastrace, protože eunuši jsou nejlepší zpěváci a ženské jim leží u nohou.

Starý svět je tvořen množstvím mýtů: je tu bláznivý žrec, který uctívá duchy ve stromech a obětuje jim tisíce veverek; je tu muž, který chová stovky vlků, připravených k osedlání ve velké bitvě; dva „lidoopi“, prastaří lidé, kteří chodí nazí a chlupatí a lozí po stromech; muž, který zvolna splývá s mechem; ženy, které přijímají lichotky medvědích milenců; obrovská ryba, spící na dně moře; větrověd, který svazuje bouře i vánky; zmije, které jsou lidem rádci a nejlepšími přáteli, a nejstrašnější hadí tvor, tajemná Drakóna, která někde spí a je nedosažitelnou nadějí zbylých lesních lidí. Je to svět mytický, ale rozumný a přirozený: Leemet ví, že obětovat žábu pokaždé, když jde k prameni, jak radí žrec, je hloupost, a stejně tak vymlouvá vesničanům hloupé pověry, jako je třeba víra ve vlkodlaky: vlk je vlk a člověk je člověk, nemůžou se přece jen tak zaměnit.

Co však ze starého světa nakonec zůstává, jsou právě ty hlouposti a pověry, zatímco opravdové, užitečné znalosti se vytrácejí. Proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě, nabízí se jako reakce na zatvrzelost vesničanů, opovrhujících pravdou, kterou jim Leemet chce vyjevit.

Kniha je vysoce čitelná, příběh plný zvratů, které přicházejí nečekaně a přitom zcela přirozeně, nenásilně. Leemetovo vyprávění je často bohaté na obrazy, mnohdy zahořklé a jindy plné krutých výjevů, přináší však i vtipné momenty. Příběh přesahuje pouhé vybájené vyprávění o době dávno minulé a ztracené, je zároveň varováním pro dobu tuto a ty příští, protože svět se mění, něco upadne v zapomnění, něco vypluje na povrch. Věk hadí řeči už je za námi, jednou bude zapomenut i tenhle nový svět se svými bohy a železnými muži a vymyslí se něco jiného. [2]

A člověk by si měl dávat pozor na to, co zapomíná a čemu se učí.

[1] KIVIRÄHK, Andrus. Muž, který rozuměl hadí řeči. Vyd. 1. Zlín: Kniha Zlín, 2011, 382 s. ISBN: 978-80-87162-78-1. Str. 125.

[2] Tamtéž, str. 380.