Nevěra

Recenze

Vytvořeno 3. 12. 2014 2:00

Autor: Gabriela Linhart

Paulo Coelho, ten brazilský duchovní mág a učitel osobního rozvoje snad celého gramotného světa posledních dvaceti let, jehož dosavadní literární svazky objímaly každého životem zmateného, chybujícího a zbloudilého čtenáře hřejivou, neodsuzující a chápající náručí s ambicí ukázat každému jednomu a všem dohromady neomylně správný směr, ve spojení s jevem tak nekalým, podlým, adrenalinovým, znepokojujícím, klid beroucím a v dnešních časech naprosto běžným až společensky nutným, jako je nevěra?

Nebo snad tento sympatický a bezmezně důvěryhodný člověk konečně odkryje svou syrově lidskou, tedy mužskou tvář, vzpomene si na léta svého mládí, drog … a … snad možná i vztahových kotrmelců? Jak nadějné!

Zkrátka, spojitost mezi autorem a titulem knihy provokuje. Těžko říci, do jaké míry jde o kalkul spisovatelova marketingového poradce, nebo spíš o snahu samotného autora vymanit se z role vševědoucího a zčistajasna napsat něco z úplně jiného ranku, z reality.

Po přečtení prvních slov překvapí osoba hlavní hrdinky. Ano, sedmdesátník Paulo propůjčil svá slova, své myšlenky a činy třicetileté literární postavě, ženě. Tento na první pohled nicotný klam vylámal husí brk již nejednomu autorovi. Člověk, který je natolik znalý duší, povah a genderových rozdílností, si musí být vědom úskalí spojených se snahou muže vydávat se za ženu. Na jeden z mála takových úspěšných pokusů si pamatujeme všichni – Tootsie. Jenže to byl film. Komedie. V literatuře, od které očekáváme vysvlečení postav donaha nebo ještě víc, na dřeň kostní, jde o snahu na hraně ostří nože. Šance, že spisovatelka úspěšně přesvědčí čtenáře a píše v rodě mužském, je velká, zejména použije-li mužský pseudonym, a vyhne se tak předpojatému pánskému šovinismu. Ale pokusy o oklamání v opačném případě zhusta končí fiaskem. Muž autor zpravidla dokáže napodobit a obhájit ženské převtělení právě jen před mužským publikem. Čtenářky ženy cítí zjednodušení jim předestřeného a podvrženého rádoby samičího smýšlení na hony daleko.

Téma nevěry, pokud od jejího literárního zpracování očekáváme víc, než strohé doznání typu „dělala jsem to s úplně cizím chlapem na záchodku v letadle“, což v případě Coelha předpokládáme, s sebou musí nést příslib hluboké a důvěrné výpovědi. Ať už kořeněné vtipem nebo patosem. V celém pojetí a rozsahu příběhu, vyjádření postav. Hlavně zpočátku si tedy musíme zvyknout na citový odstup hlavní hrdinky od ostatních lidí příběhu, kteří by jí logicky měli být velmi blízcí, od zbytku světa. Nejvíce je to znát na jejím vztahu k vlastním dětem, které jsou zachyceny tak trochu jako mimozemšťané, hrdinčin život absolutně nezasahující a neovlivňující bytosti, beze jmen a vlastních potřeb.

Co ale Paulo trefně vystihuje, je častá příčina dnešních paralelních vztahů. Pohodlí. Dostatek. Nebo spíš nadbytek. Tam, kde dřív páry a rodiny spojovala nutnost a každodenní boj o přežití, moderní civilizace homo sapiens okradla jedince svého druhu o vnější ohrožující vlivy, které tmelily mezilidské vztahy. Což dřív nebo později u mnohých vede k hledání „něčeho“. Protože všichni, každý z nás, dnes máme prostředky, čas i dostatek energie na hledání „toho něčeho“, co nám nějak v životě chybí a čeho jsou lesklé life-stylové časopisy plné, totiž že je naší osobnostní povinností to ono hledat… setrvalé štěstí? Vzrušení? Získávání?

…a tak drtivá většina z nás hledá, pátrá, zkouší. Bohužel jen málokdo z nás má tak nadpozemsky uvědomělého (vzhledem k okolnostem spíš svatého) partnera, jako hlavní hrdinka…

Kniha Paula Coelha Nevěra nezklame očekávání jeho příznivců.  Obsahuje rozřešení, porozumění, pohlazení po duši. Navrací pomýlené na správnou cestu. To chceme. To potřebujeme. Alespoň ve slovech na papíře, když podobné ne vždy nenacházíme ve skutečném životě.

COELHO, Paulo. Nevěra. Vyd. 1. Překlad Jindřich Vacek. Praha: Argo, 2014, 231 s. ISBN 978-80-257-1244-3.