Temná stránka temné stránky

Recenze

Vytvořeno 9. 12. 2014 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Před rokem vydal Honza Vojtíšek svůj povídkový debut Z druhé strany. Jeho texty byly často debutantské, v lecčems nejisté. Vedle přízračné schopnosti vybudovat hutnou atmosféru se dalo nalézt i několik nepěkných škobrtnutí. Reputace knihy tak malinko upadala. Přesto bylo cítit, že Honza Vojtíšek má co říct. A pokud vydrží, jeho styl se zlepší a on začne psát vedle povedené hororové literatury i její dějiny. Po roce Honza Vojtíšek přišel s knihou Útočiště. Nijak nevybočil z žánru, zůstal u děs vyvolávajícího hororu. Naším úkolem bude potlačování vlastního strachu při čtení další nálože hororových povídek.

Druhá kniha je potvrzením nebo vyvrácením kvalit, které autor buď předstírá, nebo nepředstírá. U Honzy Vojtíška si můžeme být jisti tím, že autor…

Opět se nám tu střetla nostalgie se skutečným uměním. V jednom knihám vydávaným vlastním nákladem redaktor zavedeného nakladatelství chybí. V radě, co by v knize mělo a nemělo být. Redaktorova funkce je nejdůležitější právě když si s autorem sedne a řekne: „Hele, tohle není špatná povídka, vůbec ne (redaktor se drbe za uchem, aby skryl rozpaky), ale opravdu ji ve sbírce chceš? Podívej se na to takhle, nezapadá tak úplně do konceptu. Dobře, dobře, máš k ní citový vztah, napsals ji někdy kolem dvaceti, ale právě na ní je vidět, žes teprve dozrával a čtenáře nezajímá, žes dozrával, oni tě chtějí už vyzrálého. Proti ostatním nic, jsou to skvosty, ale ten Rychlík č. 666 prostě neříká nic o tobě jako o autorovi. Měl bys ji vynechat. No dobře, tak aspoň přesunout někam dozadu, aby nebyla tak na očích. Ne, není to špatná povídka, jen příliš jednostranná, taková… povrchně krvavá, obscénní.“

Toliko kritika.

Podívejme se na ostatní povídky. Autor je psal v rozmezí let 2013 až 2014 (se dvěma malými výjimkami). Nejmladší byla napsána v září roku 2014. V porovnání s předchozí sbírkou povídek lze vidět nesmírný posun. Kniha je prosta všech začátečnických škobrtnutí. Až na zmiňovanou povídku Rychlík č. 666 se před čtenářem rozvinou temné struktury lidského podvědomí, fantaskní někdy až absurdní střety, jež nehledají zbytečně křiklavé pointy, ale nechají čtenáře na pospas hrůzám po celou dobu čtení.

Za nejzdařilejší povídku považuji kupodivu tu, proti které se sám autor trochu staví. Kterou označil za hybrid vlastní tvorby, která vypadává ze zajetých kolejí, která není nutně hororová, jako spíše vnitřně nechutná. Autor se v ní totiž přestal bát monologů, začal v ní mluvit, nikoliv jen popisovat a hnát děj kupředu. Nepřetržitá touha po tom, aby se něco dělo, aby se čtenář nezačal nudit, aby povídka byla čtivá takovým stylem, který nezanechá v paměti nic jiného, než proudy krve, násilnou smrt nebo děs ze sebe sama, taková touha je někdy na škodu.

Honza Vojtíšek má talent pro vymýšlení nevšedních příběhů. Dokáže elegantně pracovat se čtenářskými fobiemi, strachy, obavami. Dokáže je přervat a převést ve svůj prospěch, takže i kdyby čtenář nebyl obdivovatelem hororové literatury, stane se obdivovatelem Vojtíškova psaní. A upřímně, jsem velmi překvapen, že po jeho tvorbě nešplhá nějaké velké nakladatelství. Snad je to zaviněno onou hororovou tématikou. Pravděpodobně o ni není takový zájem. Což je škoda.

Za zmínku rozhodně stojí i obálka, kterou vytvořil Miroslav Bula. Jak pravil autor, holky, které jsou na obálce, jsou v normálním světě sympatické a příjemné. Nevím, neznám je. Já jsem si je musel přikrývat novinami. Nelíbilo se mi, že na mě upřeně hledí takové potvory. Což je, drže v ruce sbírku hororových povídek, výborné.

Útočiště je kniha, která dělá dobré jméno svému žánru. Ale stále čekám, kdy z Honzy Vojtíška vypadne první román. Je to těžší forma literatury, autor musí udržet pozornost čtenáře nad jednou linií příběhu podstatně delší dobu, ale Honza Vojtíšek na to prostě má.

[1] VOJTÍŠEK, Honza. Útočiště. Vyd. 1. Týn nad Vltavou. Nová Forma, 2014, 154 s. ISBN 978-80-7453-522-2.