Hry na pravdu

Recenze

Vytvořeno 1. 1. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Zahrávat si s pravdou je nebezpečné. Může se zdát, že pravda nemůže uškodit a musíme si za ní stát za každou cenu. Ovšem hry na pravdu jsou jiné. Mohou ublížit. Nejen o tom píše Eva Hauserová ve své nové knize Noc v Mejdlovarně.

Vše začíná setkáním tří kamarádek. Po letech se ocitají v bytě, kde spolu zažily mnoho divokých mejdanů. Každá z nich v té době měla jiné zázemí, jinou startovní pozici, ale jak prokázala léta, život se vyvíjel nepředvídatelným způsobem. Nad trojicí žen visí potenciální napětí, zprvu je nevnímají, každá z nich považuje nekomfortní pocit za svůj vlastní dojem, důvodů pro něj ve svých vzpomínkách nalézají víc než dost. Teprve později poznávají, že to jsou obavy z nevyřčeného, lépe řečeno z toho, co by vyřčeno ani být nemělo.

Noc v Mejdlovarně zpracovává několik témat. Především návrat do socialistické minulosti. Pro spisovatele vyrůstajícího a dospívajícího v době normalizace zůstává to období jako stigma, stále se k němu musejí vracet, alespoň drobnými zmínkami. Není to tak dávno, kdy byla česká literatura zaplavena texty, kterými se autoři s normalizací vyrovnávali, či se pokoušeli přesvědčit čtenáře a možná i sami sebe, že jen socialismus byl překážkou jejich rozletu. Eva Hauserová však vzpomínky na zatuchlou dobu sedmdesátých let použila jako podklad pro nastávající drama, odehrávající se v duších jejích hrdinek.

Jako další téma lze chápat vztahy mezi rodiči a dětmi. Samozřejmě je neformují jen takové příhody jako nalezené koťátko, s nímž otec naloží velmi nepěkně, ani přechodný pubertální vzdor. Mezigenerační rozpory mají hlubší kořeny a mohou tkvít v touze po samostatnosti na jedné straně a s potřebou ovládat na straně druhé. Dořina rodina tvoří drobnou analogii k okupaci po šedesátém osmém roce. Dora nedokáže ani po letech myslet na svou matku jako na Cyklonku B a na svého otce jako na Zbaběleva. Je zvláštní, že otcovu přezdívku odvozuje od zbabělého lva z knihy Čaroděj ze země Oz, ale skloňuje ji jako ruské jméno.

Ženy se střídají ve vyprávění v ich formě, i přesto je autorčina pozornost upřena na Doru. Je hostitelkou v bytě, kde probíhaly mejdany, a hlavní tíha poznání nakonec spočine na ni. Šárka zůstává trochu v pozadí se svým relativně šťastným životem, jen trochu zkomplikovaným excesem, jehož se dopustila v mládí. Nerozvážnost, kterou jí Eva Hauserová přisoudila, se velmi problematicky vztahuje k tehdejšímu režimu, nelze jednoznačně říct, že tenkrát se to mohlo stát a dnes by to nebylo možné. Normalizační všemoc strany a straníků byla ve značné míře nahrazena mocí peněz a politického vlivu. Zklamání, které prožívá Markéta, když se dozvídá pravdu o svém bývalém vztahu, se jeví trochu přehnané, autorce však slouží jako odrazový můstek k další hře na pravdu a jako zdůvodnění, proč se na povrch dostávají věci nadmíru bolestné.

Stejně jako v jiných textech i v Mejdlovarně autorka zvažuje, jaké by to bylo vrátit se zpátky v čase a mít možnost něco udělat jinak. Cvokyni ze stejnojmenné knihy se to podařilo, Doře, Markétě a Šárce nikoliv. Všechny tři se musejí vyrovnat se životem po svém, i když setkání s kamarádkami zpochybní hodnoty, které si po celý životní pracně budovaly a o nichž samy sebe přesvědčily, že jsou správné.

Eva Hauserová používá jazyk mladé generace z normalizačních let a mísí jej s vyjadřováním zralých žen současné doby. Přestože spolu ženy stále hovoří, každá věta v nich vyvolává celou řadu vzpomínek a reakcí, které před ostatními skrývají. Přímá řeč se tak střídá s vnitřními monology, čtenář se postupně dozvídá podrobnosti o životě žen, který se tak postupně dostává do jiného světla.

Noc v Mejdlovarně má sice vzhledem k pouhým třem přítomným postavám komorní vyznění, objevují se v ní však širší souvislosti. Stav společnosti v době normalizace, ale i v současnosti. Některé věci se změnily, jiné ne, a především lidé jsou v podstatě stále stejní. Velmi často o nich nic nevíme, dokonce ani o těch nejbližších.

HAUSEROVÁ, Eva. Noc v Mejdlovarně. Vyd. 1. Praha: Argo, 2014, 189 s. ISBN 978-80-257-1267-2.