Poslední manželka Jindřicha VIII.

Recenze

Vytvořeno 8. 1. 2015 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Tudorovská Anglie, královský dvůr, nádhera, lesk šperků a zlata, opulentní hostiny; proti tomu stojí drsná realita – strach z vlastních myšlenek, z vyslovených pochybností, strach o svůj život a o své blízké. To všechno prožívají postavy románu Elizabeth Fremantleové nazvaném Královnin gambit. Hlavní hrdinkou je poslední manželka Jindřicha VIII., Kateřina Paarová. Jedná se o příběh, který je v dějinách velmi dobře známý a autorka se jej pokusila uchopit velmi originálně.

S Kateřinou Paarovou se setkáváme ve chvíli, kdy umírá její druhý manžel. Během chvíle se na několika stranách stává bohatou a žádanou vdovou, která se vrací na tudorovský dvůr. Zde ji bratr seznamuje s osudovým mužem, Thomasem Seymourem, hejskem, po kterém touží všechny ženy. Kateřina, která to má po několika manželstvích v hlavě dobře srovnané a u které by nikdo nečekal, že takovému muži podlehne, začíná bojovat sama se sebou. Rozhodne se, že si dopřeje ten luxus, stát se tajně Thomasovou milenkou. Je přece vdova a mohla by se konečně provdat z lásky.

Kateřininy touhy přeruší král, který v ní spatří vhodnou adeptku na novou královnu Anglie. Moudrá a vzdělaná Kateřina, která se navíc v posledních letech starala o těžce nemocného chotě, se zdá opravdu jako ideální manželka pro stárnoucího a nemocného krále. Jak to dopadne, prozrazovat nemusím. Každý, kdo se trochu zajímá o tudorovský dvůr, ví, jaké dějiny se psaly. Čemu se však budu věnovat, je celkové pojetí románu. Ač se zdá, že hlavní postavou je právě Kateřina a i já ji tak označila, dalo by se s tím polemizovat. Čtenářům pronikne do srdce nejen Kateřina, ale také její oddaná služebná Dot nebo přítel, homosexuál a lékárník, sir Huicke. Autorka jim věnuje podobnou míru pozornosti jako samotné Kateřině a mnohdy se až zdá, že nečtete román o Kateřině Paarové, ale o Dot Fowntenové. Tento pocit umocňuje i fakt, že se celou dobu topíme ve smíchaném stylu er- a ich-formy. Jakoby se autorka nemohla rozhodnout, který z nich zvolit.

Hodnou chvíli na perlu upřeně hleděla, plná hněvu na Seymoura, jako kdyby jí perlu utrhl z přívěsku schválně. „A jak jste se k ní dostal?“ Uvědomila si, že její hlas zní kousavě a úsečně, a zlobila se v duchu sama na sebe, že to dává tolik najevo. Kdyby mě aspoň pořád nepropaloval těma očima. Proč nic neřekne? V tom tichu dýchám hrozně hlasitě.

„Zahlédl jsem na ochozu, jak vám ta perla z přívěsku vypadla, ale už jsem vás pak nějak nemohl zastihnout. A potom jsem za vámi šel v sálku u lady Marie, ale to zase zrovna král…,“ odmlčel se.

„Král,“ vzdychla Kateřina. Na toho bych taky nejradši dočista zapomněla. [1]

Na ukázce je znát, jak matoucí může kombinace obou stylů být. Nejde jen o prolínání u jedné postavy. Autorka dokázala zkombinovat i několik postav na jedné dvoustraně. A tak čtete informaci er – formou o Kateřině, do které se po první větě vmísí její osobní myšlenky psané ich-formou, následuje věta od nezávislého vypravěče o Dot, jež okamžitě přeskočí na její vlastní myšlenky, a takto to pokračuje – Kateřina – Dot – Huicke – sestra Anna, atd. A čtenář je zmaten, několikrát se vrací v textu a zjišťuje, čí myšlenky to vlastně čte. Ač se mi román velmi líbil, tohle je obrovské mínus, které autorce dávám. Chápu, že si tím otevřela velký prostor k tomu, aby odhalila nitro všech postav a představila čtenáři problematiku z více pohledů. Styl, který k tomu zvolila, se mi však zdá poněkud nešťastný. O toto se pokusila již Alison Weirová v knize Nevinná zrádkyně, kde byl příběh vyprávěn ich – formou mnoha postavami královského dvora, včetně chůvy. Každá postava však měla svou kapitolu a tak čtenář dobře věděl, kdo co vypráví. Pokud se Elizabeth Fremantleová u Weirové inspirovala, má se ještě hodně co učit.

Přestože mě styl vyprávění hodně zklamal, mé hodnocení tohoto románu je velmi vysoké. Autorka prokázala dobrou znalost tématu, doby a tudorovského dvora. Věrně popsala postavy, intriky a myšlení historických postav. Aby se čtenář lépe orientoval, na konec knihy umístila abecední seznam, kde stručně představuje všechny, které čtenář v příběhu potká. Osobně se na další díl těším a doufám, že se autorka ve střídání forem umírní, nebo si snad na něj zvyknu rychleji, než v prvním díle chystané tudorovské trilogie.

[1] FREMANTLE, Elizabeth. Královnin gambit. 1. vyd. Brno: Jota, 2014, 488 s. ISBN 978-80-7462-646-3. Str. 48.