Na dně studny

Recenze

Vytvořeno 9. 1. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

V pohádkách a v příbězích z pohádek vycházejících je svět polarizovaný na stranu dobra a zla. Zvykli jsme si tyto pojmy používat i v běžném životě a pomocí termínů dobro a zlo zjednodušujeme uvažování o dění okolo nás. Zpravidla představuje dobro to, co je dobré pro nás, a zlo to, co nám v dosažení našich cílů brání. Realita je složitější, musíme si však přiznat, že dobro a zlo jsou pojmy v určitém rozmezí relativní. V románu Haruki Murakamiho Kronika ptáčka na klíček nenalezneme mnoho informací o podstatě toho, co stojí proti hlavnímu hrdinovi, přesto se asi bez výjimky přikloníme na jeho stranu jako na tu správnou.

Tóru Okada žije relativně spokojeným životem dobrovolně nezaměstnaného. Stará se o domácnost, kterou finančně zajišťuje jeho žena, Tóru může v klidu přemýšlet o své další budoucnosti. Brzy se však okolo něj začnou dít podivné věci, na které nehodlá reagovat. Dokud náhle nezmizí jeho žena. Pak se ovšem jeho dosavadní život náhle změní. Anotace samozřejmě nic nevypovídá o charakteru knihy, podobným způsobem začíná mnoho dobrodružných příběhů plných akce, nebezpečných automobilových honiček a třaskajících výstřelů. Murakami ale thrillery nepíše.

Neakční hrdina

Nedokážu si představit Murakamiho hrdinu snaživě pobíhajícího z jednoho místa na druhé při plnění nadlidských úkolů. Tóru Okada zachovává i v krizové situaci pravý orientální klid. Jeho hlavní silou je čekání, čeká dny, měsíce, přesvědčený, že ho jeho osud nemine. Klid, který má v duši, mu umožňuje chovat se ke své ženě s příkladnou tolerancí, sám sebe vidí jako chápavého a empatického muže. Ve skutečnosti však manželce vůbec nerozumí, je slepý ke všem varovným signálům. I to lze interpretovat jako kladnou vlastnost, jako bezmeznou důvěru a lásku. Pasivita a snaha o porozumění je vlastní většině Murakamiho hrdinům, až to vede k domněnce, že autor považuje své alter-ego za právě takové. Murakamiho hrdina tiše předpokládá, že má právo na nezávislost a tajemství. Nenechává se příliš poutat partnerskými svazky a nepovažuje některé věci za nevěru, i když by se za nevěru označit daly.

Studna

Studny se v Murakamiho knihách občas vyskytují jako symbol mystický i hororový. Prostor, odkud není úniku, past číhající na širých pláních, ale i průchod do jiné reality či místo k meditaci. V Kronice ptáčka na klíček se s ní setkáme hned dvakrát, poručík Mamia v ní skončí nedobrovolně, Tóru do ní sestupuje ze své vůle, aby se v ní pokoušel přejít z jednoho světa do druhého. Pro Mamiu i Okadu znamenají studny entitu, která je spojuje na duchovní úrovni, pro čtenáře jeden z mála bodů svazující současný příběh s příběhem z minulosti. V japonské literatuře a filmech se s motivem studny setkáváme často, umělce fascinuje představa nemožnosti úniku, hvězd viditelných za bílého dne, silueta kruhu, připomínající Měsíc. Ale i český film povýšil studnu na kultovní symbol, starý Brůna je nezapomenutelný.

Murakamiho ženy

Žen se pohybuje okolo Murakamiho hrdinů - Tóru Okadu nevyjímaje - vždy hodně. Zpravidla se jedná o ženy s tajemstvím, v jejich minulosti existuje vždy něco, s čím se nedokážou vyrovnat, ale o čem nejsou schopny ani mluvit. Teprve později, až se jim hrdina dostatečně přiblíží, vyplouvá jejich příběh postupně na povrch, zpravidla v dopisech. Kumiko, manželka Tóru Okady, zaujímá v jeho životě hlavní místo, May Kasaharová vedlejší, ale nesmírně důležité, výrazně se podobá Midori z románu Norské dřevo, nejen způsobem, jakým ji autor do románu začlenil, ale i povahou postavy. Malta a Kréta Kanóovy jsou spíše funkční, posunují děj a umožňují jiný pohled na Tóruova švagra Noburu Wataju. Svérázná léčitelka Nutmeg ženskou roli v pravém slova smyslu nehraje.

Realita a sny

Spojení snů a reality je pro Murakamiho charakteristické, najdeme je téměř ve všech jeho textech. Autor však interpretuje sen jako jinou realitu. V normálním životě spíše pasivní Tóru prožívá aktivnější existenci právě v tomto alternativním světě. Není to tím, že by snad v oné odlišné realitě ztrácel zábrany, naopak, Tóru se chová stále stejně, ale dostává se do jiných míst, do nichž morálně nemá přístup, podobně jaké agent Cooper v Městečku Twin Peaks. Oba světy se však ovlivňují, i když ne zcela důsledně. Interpretace není zcela jednoznačná, čtenář dostává dostatek prostoru pro své vysvětlení či pro vlastní kousek příběhu.

Válka

Téměř nezávislou linku tvoří vyprávění poručíka Mamii, veterána Japonsko-sovětských válek. Boje odehrávající se v roce 1939 a 1945 jej těžce poznamenaly tělesně i psychicky. Mamiovo vyprávění kontrastuje s klidem hlavního hrdiny a vytváří šokující prvek, který slabší povahy budou těžko snášet. Kapitoly je sice možné přeskočit a nenechat si zdát zlé sny, ale Murakami chtěl vyjádřit svůj postoj k válečným hrůzám a zvěrstvům páchaným bez rozdílu na všech stranách, ať už u řeky Chalchyn, nebo v Nankingu. I když z globálního pohledu působí tato dějová linie jako uměle implantovaná, je velmi emotivní a působivá.

Kronika ptáčka na klíček není sice nejnovějším dílem známého japonského prozaika, v mnoha směrech je však velmi zajímavé. Spojuje typické autorovo vyprávění protkané mystickými a nereálnými motivy s nezvykle brutálním popisem války. Způsob, jakým ho do románu vsadil, napovídá, že nejde zdaleka o vedlejší téma, ale o generační výpověď člena japonského národa, který se sice bojů neúčastnil, ale je, on i celá generace, jimi stále poznamenán. V románu najdeme ozvěny Murakamiho předchozích děl i jeho typické postavy, umožní tak čtenáři hlouběji vniknout do podstaty autorova díla.

MURAKAMI, Haruki. Kronika ptáčka na klíček. Vyd. 1. Překlad Klára Macúchová. Praha: Odeon, 2014, 736 s. Světová knihovna (Odeon), sv. 163. ISBN 978-802-0715-845.