Jan Kameníček uzavírá další trilogii

Recenze

Vytvořeno 5. 1. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Lidé preferují určitá čísla, někdo tak činí podvědomě, jiný záměrně. Pro Jana Kameníčka je charakteristické číslo tři, soudě podle toho, že své knihy často seskupuje do trojic. Ta nejnovější měla prozatím pouze dva díly - Daidalova zoufalství a Ikarovy monology, nyní ji uzavřel třetí knihou Mínotaurův ostrov.

I tentokrát sáhl autor pro název do antické mytologie, a zatímco se nejprve nechal inspirovat velkým řeckým stavitelem, posléze jeho milovaným synem, do třetice připomíná osudové místo jejich společného vězení. Báje o Mínotaurovi není použita jen v názvu, v textu se ozývají další a další zmínky. Předchozí díly trilogie jsou povídkové knihy a čtenář, který již autorovo dílo zná, brzy zjistí, že Mínotaurův ostrov v podstatě rozvíjí jeden z textů, jež je možno nalézt ve sbírce Ikarovy monology, do formy kratší novely.

Hlavní hrdina vypráví o důležitých momentech svého života, formujících i ilustrujících jeho postoje. Autor opět propátrává území, které důvěrně zná - své vlastní nitro. Náhodný čtenář nemůže postřehnout některé souvislosti, proto, pokud se mu novela Jana Kameníčka dostane do rukou, bude k textu přistupovat jako k místy bizarnímu příběhu mladého muže, mířícího za svým snem. I takto je možné novelu chápat a není to chybou. Navíc útlá knížka představuje výborný způsob, jak se s autorem seznámit. Znalost pozadí příběhu však umožní vychutnat si text v jeho plné hloubce.

Motivy, objevující se v Mínotaurově ostrově, můžeme nalézt třeba v knize Ententýny nebo v povídkách Daidalových či Ikarových. Je lhostejné, zda je despotou otec nebo strýc, jestli je chlapec znehybněn amputací končetin nebo zdravotním postižením a pravítky. Důležitá je podstata - extrémně autoritativní chování a omezování svobody. Pokud se však chce čtenář opravdu dostat pod povrch Kameníčkova textu, existuje kniha, v níž autor mimořádně otevřeně odkrývá soukromí, z něhož vychází postava otce, matky a částečně i syna, který se přes veškerý tlak vnitřní revolty nedokáže dobrovolně osamostatnit. V knize Zdánlivé zbytečnosti lze najít kromě inspirace a povzbuzení k vlastní tvorbě klíč k většině textů Jana Kameníčka.

Postava otce - autor ho výhradně nazývá „tatínkem“ - je jednou z psychologicky nejzajímavějších. Pasivní agresivita, s níž manipuluje celou rodinou, je většinou doménou žen, přesto právě on dokáže virtuálně sehrát roli „chudáka tatínka“ a emocionálně vydírat všechny okolo sebe. Maminka dostává roli v pozadí, nicméně velmi důležitou. Přisoudit jí roli Pásifaé by bylo trochu kruté, přesto ji autor neglorifikuje. Mluví o ní s bezvýhradnou láskou, ale nechává ji sehrát více než rozporuplnou roli. Lze říct, že pokud jí autor skládá úctu a projevuje lásku, činí tak přese vše a nesoudí.

V novele Mínotaurův ostrov ožívá bohémské prostředí i nevyplněné ambice, marné pokusy stát se umělcem. Pro samotný příběh vyjadřující touhu po svobodě a vlastní cestě nemá význam, zda se hrdina chce stát malířem nebo čímkoliv jiným, bohémské prostředí však dobře ilustruje nebezpečí pádu z jedné pasti do druhé.

Konec novely může připomínat happy end. Má však poněkud hořkou příchuť, šťastné náhody přicházejí trochu pozdě, dobrý konec se přetavuje v pouhé zadostiučinění. Ale i v něm lze nalézt klid a uspokojení. Jan Kameníček využívá dusnou atmosféru domácnosti, rezonující s duchem doby svázané totalitním režimem, nevyhýbá se však ani velmi otevřeným erotickým scénám, jež však nemají za úkol vzrušovat či rozněcovat sexuální fantazii. Zakončení trilogie je více než důstojné a naznačuje, že autor ještě neřekl své poslední slovo a jeho čtenáři se mohou těšit na další knihy.

KAMENÍČEK, Jan. Mínotaurův ostrov. 1. vyd. Praha: Powerprint, 2014, 72 s. ISBN 978-80-87994-07-8.