Bát bychom se měli jedině sebe

Recenze

Vytvořeno 28. 1. 2015 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Mladá, nadějná a česká autorka věnující se mírně hororovým povídkám. Čekal jsem plagiát různých amerických zamilovaností s upíry v hlavní roli. Čekal jsem vzdechy nad posledními výdechy, čekal jsem literaturu, na kterou je potřeba si vzít boty hudralky a celé dílo přísně rozdupat a rozcupovat. Och, jaké to mámení, jaká to předpojatost. Pavlína Víznerová neokoukala svou tvorbu z očí hezouna Roberta Pattisona (pro neznalé hlavní postava série s upírskou romancí Twilight), ona ji stvořila z materie příběhů, z jakési Akáši literatury, z knihy, kde je vše, ale číst v ní umí málokdo. Kniha Když straší mezi řádky je kniha kvalitní a velmi čtivá. Což mě nesmírně těší, protože je to důkazem, že nová česká literatura nezdechne na plagiátorství a neschopnost tvořit něco jedinečného.

Přesto jsou tu malá ale. Autorka se ráda oddává pocitovému psaní. Popisuje vnitřek člověka. Nikoliv explicitně přes jatýrka a střeva, hledá vyjádření duše, hledá to, co člověka dělá člověkem. Snaží se v textu nalézt odpovědi, dává čtenáři přičichnout k filozofii života. K různým pohledům na věc, k definici bezmoci. Ovšem její psaní je, když se ohlédneme po tématu povídek a jakémusi vnitřnímu sepjetí čteného, příliš nadějné. Bezstarostné. Někdy snad až veselé. Euforické. Tím chci říct, že se autorka nedokázala ponořit, skutečně ponořit do nejhlubších problémů a bolestí a bezmoci svých postav. Nevdechla jim celou existenci, ale mnohdy jen náčrtek, načrtnutý krásnou češtinou, ale nikoliv s drzostí spisovatelského matadora, který je schopen jen za pomoci omezené abecedy rozložit čtenáře dokonale na prvky a pak je složit zpět ve vylepšené verzi. Člověk 1.2. Člověk No.2.

Kdybych si v existenci uzurpoval místo nakladatele a na můj stůl přistál tento spis, řekl bych si, že to v sobě autorka má (no, TO, pověstné a bájné TO, po kterém se každý pídí). Ovšem neviděl bych tam tu potřebnou opravdovost. Necítil bych hnilobný puch při výdechu postavy, to, co bych cítil, by byl papír a takový pocit je v literatuře chybou. Cítit z postav onu fabulaci, ono hledání jejich osudu, cítit z nich, že jsou tvořeny, ne stvořeny. Ač může být děj fabulací nesmírně divokou, postava musí být usazena, musí žít, musí být opravdová, skutečná, v čtenářově představivosti hmatatelná.

Autorka umí popsat bolest tak, aby čtenář pochopil, co bolest je, ale nepopíše ji tak, aby čtenář tu bolest cítil.

I přes tyto výhrady jsem přesvědčen o tom, že autorka psát umí. Atmosféra jednotlivých příběhů je hmatatelná, děj je zajímavý, zvláštní, často velmi nápaditý. Jazyk, jímž vyklestila v knize povídkám prostor, je živý, procítěný, skutečný. Pokud autorka na psaní nezanevře, pokud se bude snažit hledat jiná a nová vyjádření, pokud se začne šťourat hlouběji ve vlastní duši, dočkáme se něčeho obdivuhodného. Kniha Když straší mezi řádky je začátek, nadějný, krásný, ale s mouchami, které nejde tolerovat a brát za své.

[1] Víznerová, Pavlína. Když straší mezi řádky. Vyd. 1. Praha. E-bohém, 2014, 71 s. ISBN 978-80-7495-320-0 (PDF), 978-80-7495-321-7 (ePUB), 978-80-7495-322-4 (MOBI)