Stroj času, který přistál v 19. století

Recenze

Vytvořeno 1. 2. 2015 2:00

Autor: Marie Svobodová

Jak by to vypadalo, kdybychom mohli cestovat v čase? Nezpůsobilo by to jen spoustu problémů? V životě už si snad každý tyto otázky položil a autoři sci-fi nám na ně předkládají spousty různých odpovědí. Připadalo mi už skoro nemožné, že by některý z nich mohl přijít s něčím opravdu originálním. Félix Palma to ale ve svém románu Mapa času dokázal.

I sám čtenář putuje s knihou v čase zpět do viktoriánské Anglie a na samém začátku se seznamuje s Andrewem Harringtonem, mužem, který si více než cokoli jiného přeje právě cestovat časem, aby mohl zachránit svoji lásku. Než žít bez ženy, kterou mu zabil Jack Rozparovač, rozhodne se raději nežít vůbec. V poslední chvíli mu ale bratranec přinese zprávu, že v Londýně byla právě otevřena první společnost umožňující cesty časem. A tam se také společně vydají.

Celou dobu prosil Stvořitele, aby to mohl udělat. Zdá se, že se modlil k nesprávné osobě. Žil totiž v době vědy. [1]

Andrew není jediný, komu Murrayho cesty časem změnily život. V dalších částech se setkáváme s dívkou, která se v budoucnosti zamiluje, a se slavným spisovatelem H. G. Wellsem, jež je díky knize Stroj času, kterou napsal, vtažen do středu všeho dění. Ten zase není jedinou skutečnou historickou postavou, která se v knize objevuje – je tu také Sloní muž, Bram Stoker a mnoho dalších…

Na rozdíl od většiny ostatních nezasadil totiž Félix Palma svůj stroj času do budoucnosti, nýbrž na konec 19. století – do období v mnohém možná záhadnějšího, než je budoucnost. A přesně tuto tajemnost, krásu i nástrahy oné doby dokázal v knize dokonale zachytit a vtáhnout čtenáře do děje už jen díky prostředí, ve kterém se odehrává, a svým jedinečným vypravěčským talentem.

Příběh není jen poutavý a napínavý, kniha je plná všemožných lstí a klamů, kterými si osud zahrává jak s postavami, tak se čtenářem. Zvrat může nastat vlastně téměř kdykoli, nejdřív nenápadně a pak najednou jako rána pěstí. Nic nemusí být pravda. A nebojte se, žádný detail nezůstane v knize opomenutý, všechny události postupně zapadnou jedna do druhé, stejně jako hlavolam – jak ho jednou vyřešíte, už se vám zdá jednoduchý, ale ani o trochu méně geniální.

To běh času měnil klokotání přítomnosti v hotový, neměnný obraz zvaný minulost, plátno malované vždy poslepu chaotickými tahy štětce, které nabývají smyslu pouze tehdy, když se na ně člověk může podívat s odstupem, aby je mohl obdivovat v celku. [2]

Nejdůležitější postavou je vypravěč - jakási vševědoucí osoba, která prohlédne všechnu přetvářku a dívá se na lidské osudy s moudrostí a nadhledem. To on utváří příběh, hraje si s ním, tak jako si osud pohrává s lidmi, vede rozhovor se čtenářem, poskytuje mu svůj úhel pohledu a dokonce ho upozorňuje na důležité detaily. Vypravěč tedy do jisté míry odráží samotného autora, přesto je to ale samostatná postava obdařená vlastním charakterem, dodávající příběhu originalitu i oblak tajemna.

Kniha prostě ani na chvíli nepřestane čtenáře udivovat. Autor v ní kombinuje hned několik žánrů, stejně jako v příbězích mění způsob vyprávění, nebo najednou přeskočí od jedné události k jiné. Snad na každé stránce najdete nějaké nové překvapení, novou otázku, nebo naopak odpověď. Můžete si také hrát tak trochu na detektivy a zkoušet rozluštit, jaká tajemství se na dalších stránkách skrývají. Třeba se vám to povede, mě osobně však každé nové odhalení zastihlo naprosto nepřipravenou.

Je až neuvěřitelné, že se autorovi hned jeho první dílo tolik vydařilo. Jeho další kniha Mapa nebe čeká na překlad do češtiny a v současnosti pracuje na posledním dílu trilogie – Mapa chaosu. Jsem si jistá, že je na co se těšit.

[1] PALMA, Félix J. Mapa času. Vyd. 1. Překlad Iveta Gonzálesová. Brno: Host, 2013, 528 s. ISBN 978-80-7294-688-4. Str. 79

[2] str. 24