Na paměť mým mrtvým synům

Recenze

Vytvořeno 2. 2. 2015 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Ladislav Klíma, Egon Bondy a… a nikdo. Dvě osamocené postavy české literatury, filozofie a… a života. Obě postavy opomíjené a zapomínané, a to i přesto, nebo právě proto, že mluvily. Obě byly příliš radikální, příliš živé, příliš neuchopitelné. A tedy strach vzbuzující. Vyvolávající obavy.

Egon Bondy byl vyhnancem vlastního národa. Opovrhovaný myslitel, jemuž nebylo nic svaté. Osobnost, jež se zjeví jen proto, aby ničila zavedené pořádky, aby vytvářela podhoubí pro uvědomění si. Čeho? Snad vzácnosti života, který nejde zahodit do skříně s teplákovou soupravou a popíjejíc u umakartového stolu nějaký utrejch jen vzdychat nad vylitou polévkou. Egon Bondy byl vyhnancem komunistického režimu, ale podobně i toho kapitalistického. Úpadek lidské důstojnosti viděl v obou. Proto se za komunistů stal nosným pilířem undergroundu, ač mu podobná úloha jistě příliš nevyhovovala, a za kapitalismu se prostě stáhl a oddal se čekání na smrt, které se mu roku 2007 dostalo v hojné míře.

Bondyho poezii nelze jednoduše zařadit do šuplíku a poté ji odtamtud vytahovat jako ponožky. Je neskladná, svérázná, rozervaná i často zcela naivní. Bondy si s ní hrál jako dítě s klackem. Používal ji pro „boj“ s dobou, používal ji jako prostředek k vyjádření své citové poblouzněnosti, používal ji pro smích i výsměch. Poezie byla Bondymu jako ruce dělníka, který, stejně jako Bondy verše, železnou rudu snad i sral, byla přirozeným vyjádřením, sebepochopením a společnost chápajícím prostředkem ku zdehonestování či nanebevzetí.

S něžnou opatrností prdím
abych se neposral
Venku je tma
na nebi mléčná dráha
je pod mrakem
Včerejší den
až na to že jsem jedl ty fazole
se nevyznačoval ničím [1]

Jak vidno, Egon Bondy nebyl šosatý. Nerozpakoval se použít obecnou češtinu, občas rozhazoval v básních dobře mířená a promyšleně umístěná vulgární slova. Tj. nebál se používat živý jazyk, jazyk, který je lidem vlastní. Nehledal nutně sebeukájející vyjadřování, nekomolil významy – někdy se člověk skutečně spíše vysere, než že se vykadí či nedej bože odejde na toaletu.

Bondy je svým založením v básních spíše negativistický, zesměšňující, vysmívající se. Časté narážky na bolševický režim v zemi, někdy skryté, někdy zcela nepokrytě vykřičené, jsou svým způsobem určující. Bondy vlastně celý život tvořil uzamčen v ideologické nesvobodě, obklopen práskači, policisty, nechutí a strachem. V básních je cítit ona až prýštivě nudná existence šedi, která se rozpínala celou zemí, ona nemožnost osobního naplnění, nechtěl-li člověk svůj osud naplnit údernictvím a pětiletkou splněnou na 148 %. Vždyť jeho vývoj, jeho pubertální dmutí se odehrálo v osidlech Třetí říše a začátek dospělosti, prakticky až do starých vrzajících kolen, prožil v demagogii komunistické. Jeho pohled na svět nemohl být jiný, nežli odtažitý, nedůvěřivý, odsuzující. Přesto je v jeho tvorbě neskutečná nálož humoru, toho zdravého, který dokáže vyvolat smích, úsměv, který dává životu energii a schopnost být žit, i když není vlastně vůbec k žití. Po normalizaci komunistické pak nadešla doba normalizace kapitalistické, která Bondymu také dvakrát nevyhovovala. Nestal se opěvovanou hvězdou undergroundu, tj. mocenskou a kolem Havla se točící personou, stal se zase psancem, nyní už z vlastního rozhodnutí. Snad podobně jako Karel Kryl, který se po revoluci pokoušel… o něco, o změnu, o budoucnost, a pak také odjel do, z osobního hlediska, druhé vynucené emigrace.

Být Egonem Bondym muselo být neskutečně napínavé.

Nakladatelství Argo si předsevzalo, že vydá kompletní básnické dílo Egona Bondyho. Toto je první z plánovaných tří svazků. Jako garanta, editora a vůbec člověka za vše zodpovědného, si zvolilo znalce Bondyho díla a českého undergroundu Martina Machovce, který, jak lze seznat, se úkolu zhostil právě jako dělník železné rudy. Vytepal z toho, co se dalo. Martinu Machovcovi a Argu tak náleží neskonalý vděk, že se Bondyho poezie a jejího zkompletování a vydání ujali. Toto je totiž zachování národního pokladu v přímém přenosu. Předání jeho významu a velikosti další generaci, která, snad, na chvíli, odběhne od monitorů a začte se do poezie, která budovala, vytvářela, ukazovala, aby ve výsledku na konzumenta jen vytrčila zadnici a s bujarým smíchem odběhla do křoví se vy…

Strašně se nudím
Nudím se dokonce i ve spánku
Ale není to nuda z nečinnosti
ale protože je všechno zbytečné [2]

BONDY, Egon. Básnické spisy 1947 - 1963. Vyd. 1. Praha. Argo, 2014, 1054 s. ISBN 978-80-257-1366-2

[1] tamtéž, strana 500
[2] tamtéž, strana 98