Modré okenice

Recenze

Vytvořeno 16. 2. 2015 2:00

Autor: Iveta Lužná

Povídkový soubor Magdalény Stárkové nese jméno první z povídek. Zápletka kolem Modrých okenic se však ve více či méně nenápadných obdobách vrací v několika dalších povídkách, které společně řeší obdobný problém: hlavní hrdinka (v jednom případě hrdina) vegetuje v životní situaci, jež se dost liší od toho, co si kdysi dávno vysnila. Je s touto skutečností smířená, zvolna si však uvědomuje, že jí vadí víc, než si myslela, a vydává se pro svůj náhle bezútěšně vyhlížející život hledat nový směr.

Ten se v první povídce zhmotní právě v modrých okenicích, v dalších pak v různých podobách znovunabyté naděje. Jednou tkví ve změně, jindy v setrvání ve ztraceném milostném vztahu. Někdy k nalezení půdy pod nohama stačí jedno setkání nebo podivné nové přátelství navázané na ulici. Autorka nás provádí tímto rozmanitým světem „uvědomování si“ a vypravuje své hrdiny na cestu, vedoucí k zítřkům s příchutí novosti a naděje.

Ne všechny povídky variují tuto zápletku. Všech třináct však zkoumá člověčí tužby, ať už ukazují jejich naplnění, nebo odvrácené stránky, vystřízlivění ze sna. Zvířátka upozorňují, že naše touhy se občas obracejí nesprávným směrem, Září, kdy zemřel Johnny Cash zase dokládá, že i po těch nejkrásnějších snech následuje probuzení.

Takové zjednodušování ale povídkám nesluší. Stárková v nich vytváří komplexní charaktery, které je radost už poznávat. Přes svou rozmanitost se někdy podobají. Několik hrdinek se řadí k nepochopeným mladistvým intelektuálkám, které hledají své místo ve společnosti, jiné se snaží vypořádat se svým židovským původem, s nímž jako by si nevěděly rady. Ona vítaná změna v životě tedy nepochází vždy z vnitřního váhání nad ztracenými sny, naopak je někdy vynucena palčivými interakcemi s okolím.

Hodiny nad kuchyňskou linkou se zastavily, vybila se baterka, nebo se chtěly jen zlomyslně posmívat, že od jistého okamžiku lidský život ustrnul a už se na něm sotva co změní. [1]

Stárková ve svých povídkách používá různé vrstvy jazyka. V povídce Amerika promlouvá tak mladistvě a nespisovně, jak se na věk její hrdinky sluší, v Čapích hnízdech zase maluje svými slovy krajiny a nálady. Povídky se liší i způsobem vyprávění. V mírné většině najdeme ich-formu; a třeba v povídce Lajka chvíli trvá, než hlavní hrdinové vstoupí na scénu, a i potom se střídají hlediska vyprávění. Časté jsou reminiscence, protože tužby protagonistů mají mnohdy kořeny v dětství, a mnohdy nechybí ani vtip mezi řádky.

Místa, na nichž se povídky odehrávají, jsou rozličná, což přispívá dojmu univerzálnosti zobrazeného, ať už to bylo autorčiným úmyslem, nebo ji vedla jen vlastní zcestovalost. Navštívíme tak Olomouc, Ostravu, Kolín nad Rýnem, Budapešť, Jaffu, nejmenovanou rakouskou vísku či Senatobii, Mississippi.

Ještě jedno mají povídky v souboru společné – ať už otevřete kteroukoli, poskytne vám hromádku materiálu k zamyšlení nad vlastní životní cestou, nebo aspoň nějaké moudro k tématu. A ačkoli se nedá říct, že by povídky končily „šťastně“ (a některé sny přímo likvidují), ze sbírky plyne pocit lehkého optimismu, naznačující, že z každé prekérní situace vede nějaká cesta ven.

Těšila jsem se, že když dostanu papíry na hlavu, tak by mě mohli třeba vosvobodit z těláku úplně, nejen částečně. Ale z papírů na hlavu nic nebylo, pani doktorka se jen posadila trochu blíž, divně na mě koukla a říká: „Slečno, vy nejste nemocná, vy jste jenom svá. Určitě se neztratíte.“ Trochu jsem nad tim uvažovala, jestli je to dobře, nebo špatně, bejt svá, a jestli by přece jenom nebylo pro přežití výhodnější mít třeba schízu, ale nakonec jsem došla k tomu, že ta cvokařka měla asi pravdu a že lišit se je privilegium. Vidíte, zase nějaký latinský slovo, kterýmu by spolužáci asi nerozuměli, i když chodim na gympl. [2]

[1] Modré okenice. In: STÁRKOVÁ, Magdaléna. Modré okenice. Vyd. 1. Praha: Motto, 2015, 152 s. ISBN 978-80-267-0295-5. S. 11.

[2] Amerika. In: STÁRKOVÁ, Magdaléna. Modré okenice. Vyd. 1. Praha: Motto, 2015, 152 s. ISBN 978-80-267-0295-5. S. 85.