Vlak naděje

Recenze

Vytvořeno 20. 3. 2015 2:00

Autor: Michaela Ištvánová

Vlaky naděje tvoří zapomenutou součást historie na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech amerických. Součástí jednoho z posledních vlaků naděje v roce 1929 je i devítiletá Niamh. Ta se stává sirotkem, když celá její rodina umírá při požáru na okraji New Yorku, kam se přestěhovali za lepším životem z Irska. O vlaky naděje se starala organizace Pomoc dětem, ta nabízela děti jako zboží.

Vývěska na sloupu nádraží:

HLEDÁ SE
DOMOV PRO OSIŘELÉ DĚTI
SKUPINA DĚTÍ BEZ DOMOVA Z VÝCHODU
PŘIJEDE NA
NÁDRAŽÍ V MILWAUKEE V PÁTEK 18. ŘÍJNA.
ROZDĚLENÍ PROBĚHNE V 10 HODIN.
TYTO DĚTI JSOU RŮZNÉHO VĚKU A OBOU POHLAVÍ,
NA TOMTO SVĚTĚ NEMAJÍ PŘÍTELE… [1] 

Největší zájem byl samozřejmě o děti v kojeneckém věku a o silné chlapce, kteří by pomáhali s prací.

Niamh se nikdo na první zastávce neujme, přece jen je Irka se zrzavými vlasy, až při té druhé si ji vybere manželský pár a stane se neplacenou silou v jejich krejčovské dílně. Už v této rodině ji přejmenují na Dorothy, spí na chodbě, nechodí do školy a jen pracuje.

Od této rodiny ji Pomoc dětem přesune do další rodiny, která je chudá se čtyřmi dětmi a pátým na cestě. Niamh spí na špinavé matraci v domě bez vody a elektřiny, ale už navštěvuje školu. Nadávky kvůli vším a zejména pokus o zneužívání jsou příčinou odchodu od této rodiny. Niamh je vyhnána v noci v zimě uprostřed ničeho. Vydává se do školy, která je vzdálena několik kilometrů. U školy ji ráno najdou a ujímá se jí paní učitelka. Ta bydlí v domě staré dámy, kde získává Niamh i nové jméno Vivian. Ale v tomto domě nemůže přebývat dlouho. Na doporučení staré dámy se jí ujímá manželský pár, který vede obchod. Konečně Niamh získává slušné pěstouny, avšak není to rodina. Žádní pěstouni nejsou rodinou, všichni hledají pouze pracovní sílu nebo pomoc v domácnosti.

Na druhé straně knihy v roce 2011 stojí sedmnáctiletá Molly, která se po smrti tatínka stává sirotkem. Vystřídala několik pěstounských rodin a v té poslední současné, v knihovně ukradne otrhaný salátový výtisk Jany Eyrové. Jediným východiskem je padesát hodin veřejně prospěšných prací u starší bohaté dámy Vivian. O té si Molly myslí, že je bohatá vdova s bezproblémovým životem. Vše se změní při vyklízení podkroví, obě ženy se začínají sbližovat. Avšak klíčovým okamžikem je školní práce Molly.

V tomto úkolu se mají zaměřit na pojem nazvaný „portáž“. Wabanakiové dříve museli přenášet kánoe a veškerý svůj majetek mezi vodními útvary, takže si museli dobře promyslet, co si ponechat a co odložit. Pan Reed řekl studentům, že mají s někým udělat rozhovor, s matkou, otcem nebo prarodiči, o jejich portáži, okamžiku v životě, kdy museli takovou cestu podstoupit. [2]

Co se dozví Molly od Vivien o jejím životě, o silném příběhu utrpení, tajemství, samoty, ale i naděje a lásky? Co si s sebou Vivien odnášela od jedné rodiny ke druhé? Čeho všeho se ve svém životě vzdala? Nejen na tyto otázky najdete odpovědi v této poutavé knize.

Spisovatelka Christina Baker Klineová vypráví příběh, který je založen na skutečných faktech. Jako zdroje jí posloužily knižně vydané paměti, společnost Pomoc dětem, ale také setkání s pasažéry vlaků naděje, kteří přežili. Často to byly příběhy, ve kterých se pokazilo snad vše, co mohlo.

Jde o silný příběh zobrazující krutou minulost, ale i neméně krutou současnost. Tato kniha určitě zanechá stopy v každém čtenáři. Závěrem lze říct jen to, že bychom si měli vážit toho, co máme. Nemusí to být jen rodiče, ale také rodina a lidé, díky kterým se cítíme bezpečně.

[1] KLINE, Ch. B. Vlak naděje. Vyd. 1. Praha: Plus, 2015, 262 s. ISBN 978-80-259-0362-9. Str. 67.
[2] Tamtéž str. 130.