Maggie Stiefvaterová – Ve znamení Štíra

Recenze

Vytvořeno 26. 3. 2015 2:00

Autor: Iveta Lužná

Mýty a krajové pověsti prolínají historií odedávna a navěky budou přitahovat pozornost lidských bytostí, pátrajících v nich po vlastních kořenech a moudrosti předků. Není tedy divu, že se k nim tak často obrací spisovatelé, zkoumají jejich látku nitku po nitce, projasňují zašlé barvy, vyspravují trhliny a vetkávají do ní vlákna vlastních příběhů.

Touto cestou se vydala i Maggie Stiefvaterová, okouzlená skotskými, irskými a manskými bájemi o vodních koních, zvířatech, která plují oceánem, na souši pádí rychlostí bouře a žízní po krvi. Bestiích, které vraždí rybáře nebo na moře unášejí dívky. Capaill uisce. Glashtin. Kelpies.

Takové je pozadí příběhu, jehož dějištěm je ne zrovna vlídný ostrov Thisby, kde vodní koně tvoří součást běžného života, stejně jako zdejší býložraví koníci, poruchová auta a bída s nouzí. Právě koňští dravci jsou největším bohatstvím ostrova – ať už z pohledu kulturní výjimečnosti či finanční prospěšnosti díky každoročnímu přílivu turistů, mířících na ojedinělou a krutou dostihovou událost. Když nadejde čas dostihu ve znamení Štíra, dráha na písečné pláži se zbarví krví jezdců, kteří touží po cti, slávě a penězích, po vítězství na hřbetě nejrychlejší koňské rasy, i krví capallů, dychtících po návratu do moře.

Je prvního listopadu, takže dneska někdo umře. [1]

V čase blížících se dostihů rozvíjí Stiefvaterová svůj příběh dvou lidských zoufalců. Život Seana Kendricka je svázán s dostihy tak těsně, jak to jen jde: to ony mu před lety vzaly otce, ony mu nyní zajišťují živobytí. Mnohokrát v nich už zvítězil a vodním koním rozumí lépe, než kdokoli jiný, co by však chtěl, to nemá. Kate, zvané Šotek, se svět capallů vyhýbal, jak jen to na Thisby šlo, dokud jí koně nezabili oba rodiče. Ale teď musí řešit rozpad rodiny i hrozící finanční krizi – a jediné východisko se zdá být skryto v účasti na dostihu. Oba mladí lidé tak nastupují do závodu s vidinou řešení svého problému, vlastně celého života, protože když neuspějí, bude všechno ztraceno.

Jak to tak už bývá, potkají se. A zjistí, že vždycky se dá ztratit ještě víc – ale i že „všechno“ není vždycky všechno.

Nechám ji klusat; klisna drobnými kroky tepe uhlazený písek a míří k vodě, uši přišpendlené k hřívě. Palci vylovím z rukávů železné amulety a proti směru hodinových ručiček jimi přejedu klisně po kohoutku, přímo na bílé skvrně ve tvaru srdce. Klisna se zachvěje a uhne tělem před mým dotykem. Nelíbí se mi sklon její hlavy, který vůbec nepůsobí koňsky, ani to, že nikdy nepostaví uši. Žádnému z těch koní se nedá věřit. Jí ale věřím ještě míň než většině ostatních. (…) Zničehonic začne být cítit mořem, až se z toho zalykám. Není to pach pláže, který většina lidí považuje za pach moře. Necítím z ní chaluhy ani sůl, ale zmocňuje se mě pocit, jako bych sám měl hlavu pod hladinou, vdechoval vůni oceánu a měl jí plné plíce. Ženeme se k vodě a železo neúčinkuje. (…) Jak tak dusáme pískem, vábí mě zrádné kouzlo, které má klisna v sobě. (…) Všechno v mém nitru mi říká, abych boj vzdal. Abych s klisnou vletěl do vody. [2]

Autorka střídá kapitoly z pohledu obou hlavních hrdinů. Napjaté scény v přítomnosti mytických tvorů střídá odlehčenými momenty, romantiku dávkuje opatrně a po špetkách, zato nešetří napětím a krví, zas a znova utvrzujíc čtenáře v dojmu, že tu jde o život.

Přestože je příběh budovaný na pozadí báje a vodní koně v něm hrají důležitou roli, není Ve znamení Štíra příběhem o nich. Pověst posloužila ke stvoření světa, v němž sledujeme obyčejný a vcelku předvídatelný příběh dvou mladých lidí, jejich strasti a radosti a sbližování, příběh, který by se téměř určitě mohl odehrávat v ovzduší dostihů našeho světa.

Tak jako tak představuje kniha dobrou oddechovku, vhodnou pro dny, kdy se chcete trochu pobavit, trochu bát a hlavně se ujistit, že dobré konce nezmizely ze světa. Mýtus už je jen třešničkou na dortu.

[1] STIEFVATEROVÁ, Maggie. Ve znamení Štíra. Praha: Argo, 2013, 367 s. ISBN: 978-80-257-0943-6. Str. 9.
[2] Tamtéž, str. 42–43.