ZeMě. Cesta a vnitřní svět Jaroslava Duška

Recenze

Vytvořeno 28. 3. 2015 2:00

Autor: Renata Petříčková

Pavlína Brzáková měla tu příjemnou čest, že mohla sepsat vyprávění Jaroslava Duška. Podařilo se natolik, že čtenář má pocit, že sedí vedle něj a jen lehce vnímá jeho slova, neschopen promluvit nebo jen zavrzat židlí. Jako by každé vyrušení při čtení ZeMě bylo nepatřičné.

Tahle kniha totiž bolí. Bolí na duši, probouzí lidskou duši a naše uvědomění si.  Jaroslav Dušek tu vyjadřuje svou lásku ke komornějším stavům nejen své vlastní duše, ale i k podobnému vnímání světa. Najednou jsem pochopila, že máte mít nejprve rádi sami sebe, abyste mohli správně vnímat a mít rádi své okolí. Ta změna je obrovská. Mě osobně třeba kniha dovedla k uzrálému rozhodnutí zkusit půst. Dostat se sama k sobě, do stavů, které popisuje Jaroslav Dušek. Tak silná a snad až na podvědomé úrovni inspirující ZeMě je!

Evropana však nedělání mate. Jsou totiž odmalička naučení, že by měli pořád něco dělat. Proč si vytváříme mánii, že pořád něco musíme? Toltékové radí: „Odpočívej, dělej až tehdy, když je to třeba. Odpočívej, ale buď ve střehu.“ Kdo tě nutí, abys něco dělal? Kdo to potřebuje? Nikdo to nepotřebuje. Jen naše mysl nás nutí, abychom něco konali. Příkladem jsou workoholici. Pracují, protože by si jinak připadali prázdní a nenaplnění. Tvrdí, že kdyby něco nedělali, dolehly by na ně deprese. Potřebují adrenalin, a pokud ho nemají, začnou si ho doplňovat jinými látkami.

Mysl indiánů a indiánská kultura jsou v tomto ohledu ekologické. Vytvářejí prostor pro povídání, tančení a radost. Proto si Toltékové cvičili nedělání a nechápali ho jako nečinnost.  Jednou jsem viděl krásný film o Křovácích, bohužel si nepamatuji, jak se jmenoval. Byla v něm žena, která si jen pro sebe hrála rytmy na nějaké vajíčko, naplněné semínky či pískem. Bylo to nádherné nedělání. Byla to přítomnost… A hrála nádherně, neuvěřitelně. Z výrazu její tváře bylo patrné, že si je vědoma, jak si to užívá. Ne toho výkonu, ale toho užívání. Někdy nás od užívání dělí jenom milimetry. [1]

Uvědomění si přítomného okamžiku, jaký je to zázrak! A jak naprosto jednoduché je vcítit se kdykoliv do chvíle, ve které právě jsme. Jaroslav Dušek má úžasný vypravěčský dar. Zaujme, graduje, dělá pauzy, ve kterých si smíte uvědomit to, co právě řekl. Tohle všechno v této knize velmi autenticky zachovala Pavlína Brzáková, která ji sepsala. Sama pak oživila celé hluboké a intimní vyprávění svými intermezzy, která jsou lahodná a vrací člověka do reality. Do chvíle, kdy i ona ovlivněna vyprávěním Jaroslava Duška, třeba „jen jela domů a potkala někoho nebo se jí něco milého přihodilo“. A díky tomu, že se právě věnovala této knize, viděla svět z jiného úhlu pohledu.

ZeMě je kniha mnohem intimnější a tvrdší zároveň, než třeba lehce pojaté Tvarytmy. Je to opravdu cesta po vnitřním světě člověka, který se narodil proto, aby život vnímal, aby ukazoval všem kolem, jak je krásný – lidi, probuďte se! Spíte, víte to vůbec? Cesta jasných očí, cesta onoho tarotového Blázna, který s úžasem sleduje svět kolem sebe a všude nachází malé i větší zázraky. A třeba to umění prožít a vrátit se k vědomému okamžiku, je úžasné. Z této knihy si čtenář může odnést cokoliv jiného, náměty a promluvy do duše, nejrůznější zážitky, vjemy… je to text, který si můžete v klidu přečíst za dva roky a opět tu najdete něco nového. Dá vám něco nového.

A nejúžasnější na ní je, že jak vám vleze pod kůži, zůstane tam mnohem déle, než jiné knihy. A můžete právě nyní vstát od počítače a jít ven, pro rohlíky nebo pro chleba, je to jedno… ale pocítíte touhu vidět svět jeho očima. Očima blázna.
O autorech:

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková, etnoložka, která se zabývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců.

Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl. Narodil se 7. listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.

Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si velmi cení jeho výjimečného chápání světa.

[1] BRZÁKOVÁ, Pavlína. ZeMě. Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška. Vyd. 1. Praha: Eminent, 2012, 237 s. ISBN 978-80-728-432-9. Str. 195.