Rodinné vztahy v podání Esther Gerritsenové

Recenze

Vytvořeno 31. 3. 2015 3:00

Autor: Jana Křepelová

Žízeň je příběhem o matce a dceři. O dceři a matce. Je příběhem o tom, jak je pro některé lidi těžké vcítit se do ostatních, přijmout fakt, že lidé mají city a emoce a nálady a neznalost těchto tak důležitých faktorů není jejich vinou.

Nizozemská spisovatelka Esther Gerritsenová vydala již pět románů, poslední byla kniha Roxy v roce 2014. Prvního českého překladu se letos (2015) dočkal její čtvrtý román, Žízeň (Dorst), který v holandštině vyšel již v roce 2012.

Coco se se svou matkou Elizabeth nevídá. Od matčina rozvodu s otcem se setkávají jen jednou ročně na narozeninách Coco a nijak jim kontakt nechybí. Jejich vzájemný vztah je mimo meze normálnosti. Je těžké určit, co je normální a co už ne. Ale v případě mezilidských vztahů, a hlavně těch v rámci nejbližší rodiny, se očekává jakýsi standard. Matka má mít ráda své děti, má jim být oporou. Od dítěte se pak očekává, že matku bude poslouchat a bude jí mít rádo. A přesně tyto emoce ve vztahu Coco a Elizabeth schází.

Nejspíš se u nich jedná o poruchu autistického spektra, která jim nedovoluje, aby si k sobě našly cestu a navázaly normální vztah matky a dcery. Obě ví, jak se mají chovat, ví, co se od nich očekává, podle chování a mimiky jiných dokáží odhadnout, jak se v konkrétní situaci zatvářit, co odpovědět. Ale nepřipustí si, že je to tak správně, že by to tak mělo doopravdy být. Jejich emoce jsou jen naučené.

Nemají narušené jen rodinné vztahy, Coco má problémy také v osobním životě. Má přítele Hanse, psychiatra, u kterého není jasné, zda s ní je, protože ji má rád, nebo protože ho zajímá její psychika. Jediná chvíle, kdy se Coco trochu odpoutá od své nemoci a kdy se jí daří komunikovat s Hansem tak, jak by měla, nastává, když je opilá:

Po dvou sklenkách vína se jí podaří zeptat se ho na jeho ambice a ani jí nepřipadá divné, že někdo chce něčeho dosáhnout. Po třetí sklence si je schopna vyslechnout tu stejnou otázku od něj. Po čtvrté sklence dokáže říct, že po ničem netouží a to je opravdu veliký problém. [1]

Mít nějaké cíle je pro Coco nepředstavitelné. Žije tím, co se děje právě teď, v budoucnosti nevidí žádnou perspektivu. Ani Elizabeth nemá žádné plány do budoucnosti. Chce dělat to jediné, co umí, rámy na obrazy, nic jiného ji nezajímá. Ale to se jednoho dne změní.

Elizabeth své dceři jen tak mimochodem sdělí, že umírá. Nepřipadá jí, že by tato informace měla pro někoho veliký význam. Stejně tak nechápe, že musí přestat pracovat. Stejně tak si stále i po těch letech neuvědomuje, že ji manžel přestal milovat, a proto ji opustil. Nemoc ji upoutá na lůžko a přinutí její okolí, aby se o ni staralo. Střídají se u ní a ona se s nimi snaží komunikovat, i když by raději byla sama.

Coco si s ní chce „vyrovnat dluhy“ z dětství. Elizabeth se tomu pokouší vyhnout, ale to se jí nedaří. Elizabeth nikdy nebyla ideální matkou ani manželkou, ale sama si to nepřipouští. Myslí si, že vše, co v životě udělala, bylo správně.

Konec knihy je stejný jako životy hlavních postav. Nikdo nic neočekává. Vše se stane přesně tak, jak má, Elizabeth si vše udělá po svém a Coco na to po svém zareaguje.

Kniha je postavena na dynamických dialozích a možná i proto jsem neměla problém přečíst ji za jedno odpoledne. A pak znovu za další odpoledne. Vtáhne čtenáře do spletitého světa mezilidských vztahů, a pokud se alespoň trochu zajímáte o psychologii, nebo alespoň o druhé lidi, Žízeň vás chytí a už nepustí. A protože se autorka i ve svých ostatních knihách věnuje obdobným tématům, určitě by stálo za to, kdyby se postupně objevily překlady jejich dalších děl.

[1] GERRITSEN, Esther. Žízeň. Vyd. 1. Praha: Argo, 2015, 175 s. ISBN 978-80-257-1300-6. Str. 111.