Valašská sága Antonína Bajaji

Recenze

Vytvořeno 28. 4. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Spisovatelé, pevně spjatí se svým domovem, jsou v určité výhodě, protože mohou do svých textů vložit lásku k místu, kde se narodili či kde žijí. Samozřejmě, nemusí to být jen láska, i když na nenávist nenarazíme tak často. Antonín Bajaja patří k Valašsku a Valašsko k němu, román Duely to potvrzuje.

O oblibě románu Duely svědčí, že v roce 2015 se dočkal už třetího vydání, což představuje v rámci české literatury významný úspěch. Co však stojí za popularitou knih Antonína Bajaji? Když používám výrazy „obliba“ a „popularita“, může se zdát, že se pohybuji v oblasti nenáročných bestsellerů zahraniční provenience. Byl by to však pohled hodně zavádějící. Čtenářská obec Bajajových knih se ani řádově nedá přirovnat k fanouškům všech možných odstínů, jeho knihy kvalitativně patří do naprosto odlišnéhom levelu, což předpokládá i jinou úroveň čtenářů.

Koncepce románu Duely není jednoduchá a v průběhu děje se mění. Zpočátku jde o fiktivní rozhovor vedený hlavním hrdinou, kterého autor nazývá JÁ, se stejným člověkem nazývaným TY. Vnitřní dialog odhaluje i ty detaily postavy, které by z vnějšího pohledu zůstaly skryty. Na jednání člověka budujícího kariéru předsedy JZD a později úspěšného podnikatele může autor najít mnoho literárně vděčných momentů, Antonín Bajaja je dokáže využít. Na čtenáře však klade způsob vedení děje značné nároky – autor porušuje časovou osu, skutečnost a fantazie tvoří nesnadno rozkódovatelnou směsici.

Ve druhé části původní hrdina ustupuje do pozadí a prostřednictvím vzpomínek vyvstává obraz Valašska minulého století. Tam, kde jiní autoři zdůrazňují těžký život místních obyvatel, Antonín Bajaja respektuje, že vzpomínky bývají šťastné, zejména pokud reflektují dobu, kdy člověk býval mladý. Přesto nezůstává pouze v idylické poloze, zápisky stařenky Andělky představují realitu, kotevní bod mezi minulostí a jejím současným vnímáním.

Valašsko je kraj plný hudby a Antonín Bajaja ji do své knihy nasává plnými doušky, podobně jako Milan Kundera. Bajaja preferuje folklórní texty, na rozdíl od Kundery bazírujícího spíše na melodice a rytmech. Autor se vymezuje vůči představě, že lidová muzika je fidlání amatérů a připomíná významné umělce, kteří ji respektovali. Velmi zvláštním momentem Duelu je vkládání pohádek o hledání pokladu do vyprávění staříka. Neodbytně připomíná bájení děda Fuksova Pasáčka z doliny. Výchozí podobnost je tak výrazná, jako kdyby chtěl Bajaja proti sobě postavit Fuksova pasáčka, visícího dědovi na rtech, důvěřivého, hltajícího každé slovo, a svého Dušana, který vše vidí očima kluka počítačového věku. Oba hoši stojí na opačných pólech vnímání skutečnosti a schopnosti snít.

Jazyk, jímž hovoří Bajajovi hrdinové, je dokonalou ukázkou využití místního nářečí v literatuře. Ke srovnání můžeme použít třeba Žítkovské bohyně, vidíme, jak přirozeně dokáže Antonín Bajaja s nářečím pracovat. Nenalezneme v tom nic násilného, jako autor v něm žije, uvažuje, píše, nenapodobuje. V dopisech, psaných místními obyvateli, ponechává pravopisné chyby do té míry, jak z nářečí vycházejí. Spisovný jazyk by v tomto případě působil nesmírně rušivě.

Román Duely Antonína Bajaji je sice náročný, ale poutavý. Kraj, do kam čtenáře zavádí, působí sám o sobě poeticky, autor ho sice neidealizuje, ale také jej nepředstavuje jako drsný natolik, aby v něm nemohli žít lidé, prožívající své štěstí. Postavy působí reálně, k tomu přispívá i pečlivě volený slovník každé postavy. Román propojuje minulost s přítomností, ve zkratce mapuje život několika generací obyvatelů Valašska, a přestože je nepojímá chronologicky, lze jej označit za svéráznou rodinnou ságu.

BAJAJA, Antonín. Duely. 3. vyd. Brno: Host, 2015, 370 s. Román (Host). ISBN 978-80-7491-433-1